Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím…
Poslední pastýřský list Otce biskupa Vlastimila připomenul na začátku velké jubileum našeho státu, státu „svobodného“, demokratického. Hovořil ovšem i o dvou posláních církve, náboženském a charitativním, stejně tak zmínil o bolestech, obětech a utrpení, které uplynulých sto let přineslo. Ve stínu oslav snadno zapomínáme…
Mariánský sloup v Praze, zdroj: commons.wikimedia.org
Zapomínáme především, že tolik velebené 1. republice bylo dopřáno pouze 20 let života. Pak přišla republika „druhá“, která trvala cca půl roku. Od května 1945 do února 1948 tu byla „třetí“ republika, aby byla vystřídána „čtvrtou“, obdobím totalitního režimu, který pro duchovní život národa byl větším neštěstím a hrozbou než německá okupace. Od roku 1989 do roku 1993 je to republika kolikátá? „Pátá“ v pořadí a teď tedy máme období republiky „šesté“?
Otec biskup zmínil i nešťastné stržení „mariánského sloupu“ v Praze, kdysi vztyčeného na poděkování konce 30.leté války. Zkáza tohoto symbolu předznamenala osud našeho prvního, opravdu svobodného státu, který ovšem svým mnohonárodnostním složením jakoby reprezentoval starou, tolik nenáviděnou, monarchii. Nakonec, stejně jako stará monarchie, vadila všem a všichni jí opustili. Zůstal nám, jako vždycky, svatý Václav, tradice českého vévody, který „nedá zahynouti nám ni budoucím“. Někdo se může pousmát, mávnout rukou, ale bohudík taková je pravda. Konec konců, „plný Václavák“ mluví vždy za všechno…
Co ovšem stále u nás přetrvává je permanentní krize náboženství. Nemusí všichni souhlasit s tímto názorem. Ale stačí připomenout slova prezidenta Osvoboditele, která pronesl ještě jako universitní profesor na pražské radnici 3. července 1904 při Husových oslavách. V závěru přednášky totiž zazněla věta: „Dnešní náboženská krize prýští ze lži, otázka náboženství je dnes především otázkou poctivosti“. Snadno lze argumentovat, že je to vytrženo z kontextu. Ale co potom řekneme zmíněnému citátu, pohlédneme-li na něj optikou posledních statistik, které ukazují na stále klesající počet věřících. Masaryk dává odpověď „Jistě není každý člověk nadán stejným smyslem pro náboženství, jak nestejné je nadání pro vědu, umění atd……Lid náboženství potřebuje, ale potřebuješ ho také a především ty – lid bude mít náboženství, budeš – li náboženství mít ty, ty, my všichni. Lid potřebuje pravdy a poctivosti, a proto především poctiv každý sám k sobě“.
Ještě před tím, než pronesl citovaná slova, však TGM nechtěně dal recept jak z této krize ven. Posuďte sami: „Vědomě se musíme vyvíjet a pokračovat nad staré… zejména mravně a nábožensky. Nestačí jen odklizovat staré chyby a posilovat, co jsme zdědili správného a krásného, vývoj a pokrok mravní a náboženský stává se tvořením života nového, vyššího. Úsilné studium historie a sílení smyslu historického, charakterizující právě dobu novou, mravně a nábožensky důsledně vede ke tvoření a stvoření nového života duchovního“.
Nad slovy Tomáše G. Masaryka lze polemizovat, že se týkaly vlastně kritiky tehdejší katolické církve, tehdejšího kléru a směřovaly v Masarykových představách k vytvoření české, národní církve. Ovšem použijeme-li opět optiku 100 let, kdy církev prošla svou katarzí, vidíme, že Masarykovy myšlenky jsou i dnes stále aktuální. U nás, v našem současném českém státě, v našem dnes opravdu národním prostředí, má církev kromě svých dvou tradičních rolí, totiž duchovní a sociální ještě úlohu třetí, neméně závažnou. Být nositelkou a strážkyní národních tradic. „Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím…“
(Autor článku JUDr. Jan Kotous)