OPRAVA BISKUPSKÉ REZIDENCE – malá splátka historického dluhu
Když císař Josef II. v roce 1784 definitivně rozhodl o založení českobudějovické diecéze, určil za biskupskou rezidenci a sídlo diecézních úřadů českobudějovickou piaristickou kolej.
Možná nejstarší kresba biskupské rezidence (z knihy Heimatbuch, před rokem 1900); Foto: archiv Milana Bindera
Piaristy přesunul do objektu právě zrušeného dominikánského kláštera, o kterém se již dříve také uvažovalo jako o možném biskupském sídle, ale státní úřady zkonstatovaly, že jeho oprava by stála příliš mnoho peněz. Naopak dvoukřídlá budova piaristické koleje byla nová, postavená teprve v letech 1763-1769 a rozšířená 1775. Původně školní budova se třídami, širokými schodišti a rozlehlými chodbami, po kterých by jinak chodili žáci, sice mohla působit vcelku reprezentativně, ale pro usídlení značného množství lidí pracujících v diecézních úřadech a zároveň jako sídlo biskupa se příliš nehodila. Byla proto naplánována její poměrně radikální přestavba – mimo jiné mělo být ke stávajícím dvěma křídlům dvoupatrové budovy postaveno křídlo třetí. Jenže pro josefínský stát byla typická až úzkostná spořivost, která měla za následek, že byl projekt přestavby zastaven a v roce 1785 byly úpravy objektu provedeny co nejrychleji a nejlevněji tak, aby co nejméně zatížily státní kasu.
Biskupská rezidence v Českých Budějovicích dnes; foto: archiv BCB
Bývalá piaristická kolej se nakonec stala pouze sídlem biskupa a biskupské konzistoře. V přízemí se nacházely výhradně úřední místnosti, v prvním patře další místnosti úřadu konzistoře, a také konzistoriální registratura a archiv, pokoje pro hosty, pokoje biskupského ceremonáře, kancléře konzistoře a konzistorního sekretáře. V druhém patře byly místnosti určené pro druhého biskupova ceremonáře, místnosti pro služebnictvo a konečně také prostory, které užíval přímo biskup – obývací pokoj, knihovna, studovna, ložnice, kaple a jídelna. Naopak oproti původnímu plánu v budově nakonec nebydleli členové kapituly a generální vikář. Jako obydlí pro generálního vikáře byl zakoupen dům v Široké ulici, kanovníku – městskému děkanovi byl vykázán byt na děkanství a pro zbylých pět kanovníků byly postaveny domy na zahradě zrušeného kapucínského kláštera.
První českobudějovický biskup Jan Prokop Schaaffgotsche ani jeho nástupci si nemohli dovolit zaplatit úpravy budovy na vlastní náklady, protože nově založená diecéze nedisponovala téměř žádným majetkem movitým či nemovitým. Ekonomicky byla závislá téměř výhradně na příspěvcích ze státem kontrolovaného Náboženského fondu. S podporou státu byly vybudovány všechny nezbytné diecézní instituce a úřady. Z Náboženského fondu byl vyplácen jak biskupův osobní příjem, tak platy kanovníků, konzistorních úředníků či zaměstnanců konzistorní kanceláře. Ani v budoucnu tak nepřišla nikdy na přetřes třeba jen dostavba kdysi plánovaného třetího křídla budovy. Pokud se v diecézi v uplynulých více než 230 letech něco stavělo, jako např. druhé patro kněžského semináře, chlapecký seminář nebo biskupské gymnázium, vždy na to vybrali finanční prostředky sami věřící. Nebyla jiná možnost. Reálná neexistence finančního zázemí znamenala nejen značnou závislost diecéze na státních rozhodnutích, respektive na rozhodnutích světských úřadů na různých úrovních, ale v praxi také byla jedním z nejvíce limitujících faktorů v jejím rozvoji. V průběhu času se dokonce zhoršovala i situace obyčejných platů biskupů, kteří museli každoročně žádat o mimořádné navyšování svých příjmů, díky kterým mohli alespoň důstojně fungovat v rámci svého úřadu. Budeme-li touto optikou pohlížet dějiny diecéze i na samotné dějiny biskupské rezidence, pak musíme některé počiny vidět ve zcela jiném světle.
Biskupská rezidence v centru města byla úzce svázána s dějinami diecéze a jejími biskupy. Stála v centru jejího duchovního a společenského života. Postupně se stala domovem všech třinácti českobudějovických biskupů, kteří zde bydleli, řídili diecézi a většinou zde i zesnuli. Právě u biskupské rezidence začínaly nebo končily významné církevní slavnosti. Rezidenci navštívili a zde přenocovali císař František II. s císařovnou Marií Terezií (1792), císař Ferdinand V. (1835), filadelfský biskup Jan Nepomuk Neumann (1855), následník trůnu princ Rudolf (1871) nebo císař František Josef I. (1895).
Pohled na rezidenci biskupa z náměstí Přemysla Otakara II. – v místech, kde dnes stojí budova bývalé pojišťovny Fenix, byla v letech 1866-1928 hasičská stanice; foto: archiv Milana Bindera
Pohled na stejné místo dnes (2.6.2021); foto: Petr Samec
Přes okamžiky slávy zůstávala budova rezidence opomíjena co do investic nebo větších oprav. V průběhu času tak narůstal vnitřní dluh: jak postupně stárla, přes svoji vnějškovou zdánlivou reprezentativnost již jen stěží odpovídala aktuálním potřebám. První větší zásah byl realizován při nástupu biskupa Josefa Ondřeje Lindauera do úřadu v roce 1846, kdy tehdejší zemské gubernium v Praze převzalo nad adaptací vnitřních prostor patronát a plně je zaplatilo z Náboženského fondu. Další drobnější úpravy související s nutnou modernizací budovy se konaly až na přelomu devatenáctého a dvacátého století, a poté až v sedmdesátých letech minulého století. Po pádu komunismu byl průběžně řešen havarijní stav budovy, avšak větší stavební zásah se odkládal. Realizace připravované rekonstrukce biskupství byla ale vždy odložena. S příchodem biskupa Vlastimila Kročila byl již prostě jen konstatován zcela nevyhovující technický stav celé budovy a byly zahájeny přípravy na její generální rekonstrukci, která byla zahájena na jaře 2018. Po třech letech díla obnovy může budova v centru města opět sloužit způsobem adekvátním současné době i aktuálním potřebám českobudějovické diecéze.
Text: doc. ThDr. Rudolf Svoboda, Th.D.