Kult mládí a nemocná společnost

Společnost sice bohatne, přesto je nervózní bohatne a rozdělená snad jako nikdy předtím. Nad tím, proč to tak je a co vše jsme v poslední době poztráceli, se zamýšlí lékař, psychiatr, vysokoškolský profesor, řeckokatolický kněz a esperantista prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. JAROSLAV MAXMILIÁN KAŠPARŮ (69) Ph. D., dr. h. c.

Díky vašemu povolání si s vámi chodí povídat jak lidé jako pacienti s psychiatrem, tak i jako věřící s knězem. Mají obě tyhle skupiny lidí nějaké společné problémy?
Mají jeden rozdíl a tím je písmeno „z“. Jedni se chodí vypovídat a druzí vyzpovídat. Problémy mají, řekl bych, stejné, ale výsledek vypovídání se a vyzpovídání se je rozdílný. Po rozhovoru s psychiatrem odchází člověk s poloviční bolestí, protože sdílená bolest je poloviční bolest, kdežto po rozhovoru s knězem odchází člověk s vědomím začátku nového života. U zpovědi zanechá člověk svou minulost, což není v žádné psychiatrické ordinaci možné. Tam zanechá sdělení svého osudu, ale minulost s sebou vláčí dál.

Musí být člověk opravdu věřící, aby zpověď takto zafungovala?
Ano, jinak by to bylo psychoterapeutické povídání si. Ale je pravda, že za mnou do zpovědnice, nebo té skříně v kostele, jak jí někteří lidé říkají, chodí lidé jako za psychiatrem a v ordinaci se zase chtějí vyzpovídat. Funguje to tedy vzájemně a já si myslím, že je to dobře.

Jaké problémy tedy spojují dnešní společnost? 
Řekl bych, že dnešní problémy společnost spíše rozdělují. Spojuje ji ale jistá nespokojenost, která pramení z toho, že nemáme jiné problémy než ty, které si sami vymyslíme.

Například?  
Jsem psychiatr dětský i dospělý, čili mám pacienty od kolébky po krematorium, a když mi do ordinace přijde vyděšená maminka, která chce, abych vyšetřil její čtyřletou dceru, jestli není lesbička, protože si donedávna hrála jen se svým bratříčkem a teď si hraje se stejně starou sousedovic holkou, musím si klepat na čelo. Jednou za mnou zase přišla jiná maminka s tím, že se ptali svého třináctiletého syna, kde by chtěl strávit letní dovolenou. Kluk si vybral Brazílii, takže se tam jelo. Třetí den se jim tam ovšem začal nudit a zbytek dovolené strávil u počítače, na kterém hrál bojové hry. A ta maminka chtěla vědět, jak moc se jako rodiče provinili proti psychickému vývoji svého syna tím, že vybrali nevhodnou dovolenou, a jakou destinaci bych jim doporučil propříště. V těchto chvílích mávám bílým praporem, protože to nejsou choroby, ale nesmysly. Nedávno za mnou zase přišla paní s tím, že potřebuje prášky, aby brečela. Já jsem zůstal zaražen a říkám jí: „Snad abyste nebrečela, ne?“ A ona na to, že jí zemřela sestra, se kterou se nenáviděla, a že potřebuje na pohřbu plakat. Nakonec jsem jí tedy poradil, aby si v zelenině koupila křen a cibuli a dala si je do kapesníku.

Proč dnes lidé s takovou vážností řeší naprosté blbosti?
Protože nemají problém. Mají peníze, chatu, byt, každý člen rodiny má své auto, mají tělesné i psychické zdraví. A tahle prázdnota bez problémů vyvolává umělý problém a s ním za mnou pak lidé přicházejí. Samozřejmě nejen ti. Ordinace je plná také toxikomanů, alkoholiků nebo lidí s depresemi či schizofrenií. Pořád je ale dost těch, co přicházejí se svými pseudoproblémy. Mají prostě problém s tím, že nemají problém.

Čím to je?
Současný člověk je v životě bezradný a neustále dochází do nějakých poraden. Vždyť my máme poradnu předmanželskou, manželskou, pomanželskou, předrozvodovou, rozvodovou, porozvodovou, psychologickou, pedagogickou… Můj dědeček a prapradědeček prošli komunistickým a nacistickým kriminálem a psychologa nepotřebovali. Všechno to zvládli silou vůle. A navíc vycházeli ze dvou věcí, které jsou dnes silně nedostatkovým zbožím, a těmi jsou zdravý selský rozum a svědomí. To se dnes absolutně nepěstuje.

Co se pěstuje místo toho?  
Dnes se děti nevychovávají k tomu, aby byly slušné, ale k tomu, aby byly úspěšné. A ona úspěšnost a slušnost nemusí jít ruku v ruce. Další věc, která mě u mladých lidí hodně trápí, je, že neznají a hlavně ani nehledají smysl života. Já mladé lidi přirovnávám k lodnímu kapitánovi, který musí znát tři věci: Jak se chovat na moři, aby nenarazil, jak se chovat ke své lodi, aby se nepotopila, a musí znát jméno přístavu, do kterého má doplout. To první a druhé, čili jak plavat s druhými a jak se chovat k sobě, se mladí naučí. Ovšem čím naplnit svůj život, už nevědí. Jsou jako bludní Holanďani, kteří plují chvilku na sever, pak zase na jih, ale vůbec neví kam.

Čí je to vina?
Zaprvé rodinného prostředí, ve kterém dítě vyrůstalo. Nemyslím tím, že by rodiče k tomuto životnímu postoji vychovávali své dítě záměrně, jen ho vychovávali tak, že v něm tento postoj nevytvořili. Prostě ho k tomu nevedli. A zadruhé společenská atmosféra v této zemi a potažmo i v celé Evropě. Ta je totiž velmi povrchní.

V čem?
V názorech. Dnes se totiž nehledá pravda, ale názor. Když vám řeknu: „Já si myslím, že je toto zelené a z papíru,“ (ukazuje na skleničku s vodou, pozn. red.), tak nehledám pravdu, kterou je, že je to tekuté a ve skle. Ale hledám někoho dalšího, kdo bude tvrdit to samé, co já. A když ho najdu, bude to pravda. Zpovrchněli jsme ve vztazích, toho mám v ordinaci snad nejvíce. Zpovrchněli jsme ve vzdělání. To, co dnes umí vysokoškolák, uměl dřív maturant. Učím na vysoké škole, takže vím, o čem mluvím. A také jsme zpovrchněli v humoru. Vždyť my už nemáme komiky. Ti vymřeli a zůstali jenom baviči. Komik totiž potřebuje inteligentní publikum, ale bavič? Ten vytáhne tři čtyři slova někde ze žumpy a posluchači bouří smíchy. Protože vtip pochopili.

Takže je společnost hloupější?
Spíš silně nemocná. Ještě neležíme na patologii, ale už jsme na cestě na ARO. Tahle společnost je churavá, protože nevyznává žádné jiné hodnoty než ty materiální. Celá společnost mi připomíná slavnou Babylonskou věž ze Starého zákona. Ve chvíli, kdy byli stavitelé nahoře, začali každý mluvit jiným jazykem a přestali si rozumět. A přesně tohle se nám dnes stalo. Technika, medicína, ekonomika jsou vysoko. Jsme na vrcholu, ale nerozumíme si. Proto bych doporučoval přestat stavět vysoké věže a začít stavět malé domky pro rodiny. Měli bychom se vrátit zase dolů.

Kdy se naše věž začala hroutit? 
On je to plíživý proces. To je stejné jako v mém lékařském povolání. Každá choroba, která přichází plíživě, je zhoubná. Když vás večer začne bolet v krku, přestože vám ještě ráno nic nebylo, zjistíte, že je to angína, vezmete si antibiotika a za pár dní jste v pořádku. Kdežto když máte nádor v tlustém  střevě, dlouho o něm nevíte. Pomalu ve vás roste a jednoho dne vás dostane. I nemoc naší společnosti je plíživá a ještě bude pokračovat. Naši čelní představitelé mají pocit, že se dá všechno vyřešit paragrafy a penězi, a proto dnes na morální díry ve společnosti dáváme technické záplaty. Máme ve škole šikanu? Namontujeme na chodby kamery. Takhle se to ale dělat nedá. Nemůžeme donekonečna technickými prostředky řešit sebevražednost, nárůst drog už na základních školách, rozpad rodiny, nihilismus mládeže. Na to přece neúčinkují paragrafy ani peníze.

Jak lze tedy společnosti vrátit morálku?
To je paradox a já mám paradoxy rád. Jestliže chceme jít dopředu, musíme se vrátit zpátky. Jestliže chceme jít nahoru, musíme jít dolů. A jestliže chceme jít v životě do šířky, musíme jít do sebe. Jenže my jdeme do šířky, nahoru a dopředu a zapomínáme, že musíme jít úplně opačnou cestou.

Takže opravdu platí rčení: „Chceš-li změnit svět, začni u sebe“?
Samozřejmě. Jako jedinec tuhle společnost nezachráníte, ale můžete zachránit svou hodnotu a rodinu.

Je na tom naše společnost tak bídně, protože jsme se odklonili od tradičních křesťanských hodnot a morálky?  
To víte, že jo. Já jen těm hodnotám neříkám „křesťanské“, ačkoliv bych jako kněz měl, ale „přirozené“. Když použiju slovo křesťanský, většinou lidé řeknou: „No jo, farář a jeho vatikánská ideologie.“ Proto mám raději výraz „přirozené“. Nelhat, nekrást, být věrný svému manželovi, starat se o děti, nepít a nefetovat. Vždyť to vše přirozené je, tak nemluvme o věcech křesťanských. Tohle je lidská slušnost. Křesťanství to všechno ještě přesahuje.

Začala se společnost hroutit v dobách socialismu, kdy jsme se stali ateistickou zemí?
Ne. Vždyť my jsme na tom s křesťanskou vírou pořád lépe než na Západě. Křesťanství v socialistických zemích potlačoval komunismus, na Západě to byl zase konzumismus. A konzumismus tam dosáhl takového stupně, že se lidé odvrátili od hodnot duchovních a přeorientovali se na hodnoty materiální. A když se u nás po revoluci otevřely hranice, nahrnulo se to všechno sem. Větší vinu nese konzumismus nežli komunismus. Kdysi spousta lidí přijímala víru jako odpor vůči komunismu. Dnes máme konzumismus a místo toho, abychom šli na hodinu do kostela, jdeme raději do obchodního domu, což je vlastně takový moderní chrám. Anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton říkal: „Nedomnívejme se, že když lidé přestanou věřit v Boha, nebudou věřit v nic. Naopak, budou věřit úplně všemu.“

Udává se, že 70 % obyvatelů Česka jsou ateisté…  
Jenže to není pravda. Každý je nějak věřící. Když vidím, kolik lidí věří horoskopům, magii, okultismu, parapsychologii, tak si říkám, že jsme vytlačili křesťanskou víru a na její místo natlačili něco jiného. Křesťanství v Evropě padá od Francouzské revoluce (1789–1799). A do vzduchoprázdna, které nám tu vzniká, pak přicházejí různé pseudovíry. Jednou za mnou měli přijet rodiče s nemocným klukem na kontrolu. Ráno mi volá táta a říká: „Dneska nepřijedeme, máme blbej horoskop.“ Když ale přijde do ordinace a já se ho zeptám, jestli je věřící, řekne mi, že není, protože není přece blbej. A přitom je věřící až na půdu.

Chybí dnešní společnosti láska v pravém slova smyslu? 
To jste udeřila hřebíček na hlavičku. Kdysi se novináři ptali jednoho starého filozofa, co by udělal, kdyby měl absolutní moc a stal se jakýmsi prezidentem zeměkoule. Očekávali od něj odpovědi typu ekonomickou, sociální nebo vojenskou revoluci, jenže on řekl: „Všem slovům bych vrátil jejich pravý význam. A v první řadě bych jej vrátil slovu láska.“ My si pod láskou představujeme kdeco. Někdo sex, někdo jiný skočit pro druhého do ohně, někdo zase sebelásku nebo dokonce podmíněnou lásku, tedy mám tě rád za určitých podmínek. Tuto variantu pozoruji v ordinaci velice často, protože jen málokdo ví, co to opravdová láska znamená.

Není podmíněná láska další morová rána pro společnost?
To je, zvlášť když to mezi sebou začnou dělat manželé nebo rodiče vůči dětem, což už dnes pozoruji. Technika ani peníze společnost nezachrání, ale láska ano. Ovšem ta opravdová a nezištná. My jsme si totiž ve společnosti udělali ještě jeden problém. Představme si muže a ženu, kteří stojí v jedné řadě, avšak každý je na jejím druhém konci. Mezi nimi jsou prostředky jako finance, sexualita a volný čas. A když si báječnou ženskou vezme báječný chlap, vypadá to mezi nimi následovně: Muž se skrz volný čas věnuje své ženě a žena se skrz volný čas věnuje svému muži. Muž skrze sexualitu obdarovává svou ženu a žena skrze sexualitu obdarovává svého muže. Muž skrze peníze zajišťuje chod rodiny a žena skrz peníze tu domácnost vede. My jsme ale dospěli do fáze, kdy jsme si prohodili prostředky a cíle. Cílem chlapa už není žena, ale sexualita – žena je tudíž ponížena na úroveň prostředku. Potom už je ale jedno, jestli je tím prostředkem manželka, milenka, sousedka nebo kolegyně. Je to prostředek, který použiju k dosažení svého cíle, k sexu. U žen jsou cílem peníze a muž je prostředek, který musí dělat na tři směny, aby ženu uspokojil. Vždyť to jsme na E55! A tohle se neděje pouze v rodinách, ale v celé společnosti. Prohodili jsme si prostředky a cíle a dospěli ke zmatení hodnot. Tohle je to dnešní zmatení jazyků, o kterém jsem mluvil u Babylonské věže.

Co dalšího kromě lásky ještě nesprávně pojmenováváme?

Například slovo oběť. Oběť má být bez zisku. Bible říká, ať pravice neví, co dělá levice, a levice ať neví, co dělá pravice – a mně se to líbí ve smyslu oběti pro druhého, aniž bych za to čekal nějakou protihodnotu.

Řekl jste, že bychom měli přestat stavět věže, ale začít budovat malé domky pro rodiny. Opravdu zažíváme tak výraznou krizi rodiny?

Ano. Nikoliv krizi bytovou nebo ekonomickou, ale hodnotovou, kdy rodina nemá jednotného ducha, kterého by mít měla. Dnes je typická atomizace rodin, kdy spolu lidé sice bydlí, ale každý je tam tak nějak sám.

Mezigenerační problémy i jakési napětí mezi rodiči a dětmi tady byly vždycky, ale dnes to vypadá, že jsou větší než kdysi. Čím to je?

Jako psychiatr vidím naše problémy ve třech rovinách. První je problém mezigeneračního vztahu, druhý je problém s vrstevníky a třetí problém, ze kterého všechno vychází, je problém mě se mnou samotným. Lidé neumí vycházet sami se sebou. Jestliže prožívám dobré stavy a pod hrudní kostí mám klid, pohodu, radost a smysl pro humor, tak budu dobrý vztah vytvářet i s vámi. Moje stavy vytvoří vztahy. Dobrý vztah s vámi mě zase zahřeje pod hrudní kostí a budu mít dobrý stav. To je jediný bludný kruh, který bychom měli pěstovat. Problém ale je, že má spousta lidí pod hrudní kostí bojiště. Teď budu mluvit zase chvilku jako kněz, protože Bible říká, že čeho je srdce plné, tím ústa přetékají. Jestliže jsem tedy plný napětí, stejně tak vytvářím vztah i s ostatními lidmi, a to není dobře.

Proč ale lidé nedokážou vyjít sami se sebou?

Protože nejsou šťastní. Kdybych byl šťastný, nepotřebuju drogu, alkohol nebo herní automaty. Člověk hledá vnitřní štěstí někde venku, ale tam ho nemá šanci najít. Člověk musí jít do hlubin. Už Ježíš říkal svým apoštolům rybářům: „Zajeďte do hlubin.“ Jeden farář na Slovácku mě jednou poprosil, jestli bych za něj na jeho farnosti neodsloužil během poutě mši. Připravil jsem si kázání právě o hlubině a o tom, jak jsme zpovrchněli. V první lavici seděla malá holka, tak z první druhé třídy, a já se jí zeptal: „Máte tady rybník?“ A ona: „Máme, a velkej.“ A já se jí ptal: „A co na něm plave?“ Čekal jsem, že řekne něco lehkého jako lístečky nebo větvičky. Ona se ale nadechla a na celý kostel řekla: „Chcíplý ryby.“ Tehdy jsem si uvědomil, že chcíplé ryby opravdu plavou na povrchu a jdou s proudem, kdežto ty živé plavou v hlubinách a jsou schopny plavat i proti proudu. My jsme tak zpovrchněli, že plaveme břichem nahoru jako ty chcíplé ryby a necháme se unášet. Je potřeba se probudit, zajet pod hlubinu a začít plavat proti proudu. To znamená zbavit se politické korektnosti, přiblblého liberalismu a chorobné tolerance. * Co je zrovna na liberalismu, tedy v původním slova smyslu svobodomyslnosti, špatně? Já proti němu nic nemám, pokud má hranice. Přirovnal bych ho k řece. Ta má silný proud, ale pokud má břehy, činí dobro. Vozí lodě, dělá elektriku, zavlažuje pole. Jakmile ji ale břehy vezmete, máte záplavu. Stejně tak je to s liberalismem a politickou korektností. Jestliže budou bezbřehé, ublíží nám. Jsem pro svobodomyslnost, za socialismu jsem si s nesvobodou užil dost, ale aby se dnes mohlo úplně všechno, co zákon nezakazuje, tak to je špatně. To už je hrubý liberalismus, který je absolutně bezbřehý. Čili liberalismus ano, svévoli ne. * Máte nějaký příklad takového přehnaného liberalismu? Například takzvaná „výchova“ dětí. Dítě se chová na veřejnosti jako demoliční četa, ale matka mu neřekne ani slovo. Okřiknutím by totiž zasáhla do jeho „zdárného sociálního vývoje a zdravé osobnostní integrity“. * Preference vyššího věku je obvyklá v přírodě u většiny druhů zvířat. Starší zkušení samci (či samice) vedou smečky. Dokonce ani naši nejbližší příbuzní, šimpanzi, při sexuálním výběru nepreferují mladé samice. Také lidé téměř v celé své historii vyznávali kult stáří. Vysoký věk byl odjakživa synonymem pro životní zkušenosti, moudrá rozhodnutí, rozvahu, nadhled. Rady starších, což byly vlastně předchůdci dnešních parlamentů, už od pravěku rozhodovaly zásadní věci celého společenství. I téměř všechna náboženství vyznávala něco podobného, jako je křesťanské čtvrté přikázání: Cti otce svého i matku svou… Až zhruba v minulém století se cosi změnilo. Společnost, která je nastavena na výkon, začala být posedlá mládím a krásou. A staří lidé jsou mnohdy bráni jako přítěž. Proč z naší společnosti vymizel kult stáří? Protože se rodiny rozštěpily. Já jsem ze vsi a ještě si pamatuji, že pod jednou střechou žily tři generace. Děti si běžně hrály s babičkou a dědečkem, viděly, jak s nimi komunikují jejich rodiče, a takto se předávaly zkušenosti a ukázky vztahů. Musíme si totiž uvědomit, že děti se nevychovávají přes ucho, ale přes oko. V mezigeneračním bydlení to nebylo vždy ideální, ale minimálně se předávala ukázka obětavosti. Ta šla dokonce tak daleko, že děti běžně viděly umírat babičku s dědečkem doma. Dnes se umírá v nemocnicích nebo domovech důchodců a děti dnes nemají vědomí toho, že by se jednou měly o staré a nemohoucí rodiče postarat.

Kdysi ale kult stáří opravdu existoval. Vrátíme se k němu někdy? Třeba tím, jak se věk lidí prodlužuje a starších lidí tedy bude čím dál více?

On existoval nejenom kult stáří, ale také kult rodiny. Měli jsme iniciační obřady uvádění do dospělosti, to už se prostě dneska nepěstuje. Nejenže dnes děti nevědí, čím se živí jejich rodiče, s čímž se dost často setkávám, ale dnes ani rodiče nevědí, co dělají jejich děti. Z domácností se stávají ubytovny. Jedna moje klientka, sedmnáctiletá dívka, mi na otázku, kolik jich doma bydlí, odpověděla: „Bydlí nás tam šest, ale každý tam jsme sám.“ A ta to prostě trefila.

Vypadá to, že jsme si stáří přestali vážit. Proč?

Protože z něj nic nemáme. Myslíme ekonomicky a materiálně. Když jsem dělal druhou atestaci z psychiatrie, zvolil jsem si jako téma písemné práce srovnání morálně-etických hodnot mezi gymnáziem a ekonomickým lyceem. Dal jsem studentům stejné otázky, a to byste nevěřila, jaký byl v jejich odpovědích rozdíl. Například eutanazii podporovalo velké množství studentů z ekonomky, a ne z gymplu. Ekonomičtí studenti jsou totiž školeni v ekonomii a vědí, že se nám stáří nevyplatí. Na staré lidi musíme platit a poskytovat jim lékařskou péči. Dokonce jsem tam měl otázku, co byste dělali, kdybyste měli rozhodnout, jak se postarat o těžce psychicky a tělesně postižené děti. Buďto je vrátit do rodin a těm poskytnout tolik peněz, aby o ně mohly pečovat, nebo zvýšit finance pro ústavní léčbu, nebo jim dát navěky uspávající injekci. U ekonomů s přehledem vyhrálo číslo tři. U gymplu to bylo mezi jedničkou a dvojkou. Když je člověk takhle zmaterializovaný a všechno přepočítává na peníze, pak mu vyjde, že je starý člověk veliké ekonomické břemeno.

To děti u svých prarodičů opravdu nevidí žádnou moudrost?

Jestliže mají dědu 200 kilometrů daleko a vidí ho jednou za rok, žádnou moudrost vidět ani nemohou. Například mně dal děda víc než otec. Měl na mě čas a všechno mi vysvětlil. Vždycky na mě čekal před školou a vyptával se, co jsme brali v dějepise. Já mu to vyprávěl a on pak řekl: „Tak tomu nevěř, komunisti lžou!“ A řekl mi, jak to bylo. Dnes děti běžně se svými prarodiči nemluví.

Může za odklon od stáří i komunismus a hesla typu: Mládí vpřed!?

To asi ne. Musíme si také uvědomit, že stáří nikdy nebylo takové, jaké je dnes. Byly nevyléčitelné nemoci, samota, těžké životní podmínky, zvlášť na vsi. Kdysi bylo stáří bráno jako pokladnice zkušeností. Můj kamarád, profesor psychologie Jaro Křivohlavý, říkával: „Stáří přichází s moudrostí.“ Ale já mám spíš zkušenost, že přichází samo. Vždyť si jen vezměte, kolik starých lidí dnes trpí demencí.

Je to tím, že se nám prodlužuje věk?

Ano. Jestliže byli dřív kmety již padesátiletí muži, nemohlo u nich dojít k rozvoji rakoviny nebo demence. Dnes se člověk dožívá osmdesáti, tak to tady máme.

Na kolik let je tedy konstrukčně postaveno naše tělo?

Tělesně na těch 80, psychicky bych řekl tak na 70 let.

Takže psychika odchází rychleji než tělesná schránka?

Jak u koho, ale kdybych to měl vzít obecně, tak ano. Mentální výkonnost klesá rychleji.

Je to tím, že senioři nedostatečně trénují svůj mozek?

Ano, každý orgán odshora dolů, který není používán, zakrní. Proto by měl člověk neustále studovat. Když už ne na univerzitě třetího věku, tak by se měl alespoň něco učit. Já například učím staré lidi esperanto.

A jde jim to?

Nejde, ale snažím se je motivovat. Vždycky jim říkám: „No vidíte to, už jste dal dohromady větu, to byste v angličtině nebo francouzštině nezvládl.“ Navíc se učí pracovat na počítači, aby mohli v esperantu komunikovat s někým z Ameriky nebo třeba Číny. Vím, o čem mluvím, já sám jsem studoval 62 let.

Stále platí, že jste člověk s nejvyšším počtem titulů v České republice?

Platí. V Evropě už ne. Předběhl mě jeden italský farář, který má asi o tři tituly více než já.

Jste na své tituly pyšný?

Nejsem. Vždycky říkám, že je to dobré až na parte a pomník.

To bude mít jednou kameník co dělat.

No právě. To se jednou pěkně prodraží (smích).