Charita: Pomozme zajistit zdravotní péči pro všechny potřebné
25. 2. 2019, Praha; Lidé bez domova s omrzlinami, kožní nemocí či otevřenou ránou se stávají psanci, kterým neumíme účinně pomoci. Podobně jsou na tom nemocní senioři, ponechaní bez pravidelné pomoci rodiny. Mnozí by mohli a chtěli zůstat doma, kde jsou zvyklí, jenže to často není možné. Nejsou jim dostupné potřebné zdravotní služby.
Ilustrační snímek: Charita ČR
„Poskytování sociálních služeb nemocným lidem, kteří se ocitli na okraji, drhne. Problém leží v nedořešené situaci na tzv. zdravotně-sociálním pomezí“, říká Lukáš Curylo, ředitel Charity Česká republika. Kvůli stávající legislativě totiž mnohdy nelze zajistit přiměřenou zdravotní péči pro uživatele sociálních služeb. Řešení hledala Charita ČR se zástupci poskytovatelů sociálních služeb, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí a zdravotních pojišťoven.
Příběh první
V podvečerních hodinách zastavuje před azylovým domem sanitka. Sanitáři z ní vyvádějí šedesátiletého vrávorajícího muže, je dezorientovaný a bez cizí pomoci nemůže ani chodit. Vedoucí azylového domu má těžké dilema. Klienta nemůže přijmout, azylový dům není vybaven na potřebnou péči a budova není bezbariérová. Sanitáři však muže už nemohou vrátit zpátky do nemocnice. Jedinou řádnou možností je převoz do vybaveného domu pro seniory s proškolenými zaměstnanci, domova se zvláštním režimem nebo pobyt v léčebně dlouhodobě nemocných. Zajištění pracovnic pečovatelské a ošetřovatelské služby, které by za mužem do azylového domu mohly docházet, situaci také zásadně neřeší.
Takových případů zažívají pracovníci sociálních služeb desítky, určitou formu zdravotní péče potřebuje až polovina lidí bez domova. „Služby sociální prevence, tedy azylové domy, noclehárny a denní nízkoprahová centra, jsou zaměřeny na soběstačné osoby v relativně dobrém zdravotním stavu“, upozorňuje ředitel Charity Česká republika Lukáš Curylo. V současnosti však nepracuje žádná sociální služba, která by v sobě kombinovala sociální prevenci (předcházení a řešení sociálního vyloučení) se sociální péčí (podporou osob se sníženou soběstačností). Rovněž chybí tzv. sociální lůžka ve zdravotnických zařízeních pro lidi bez domova, kde by se mohli doléčit anebo čekat na přijetí do vhodné služby.
Problémy na sociálně-zdravotním pomezí se netýkají jen lidí bez domova. Uživatelé sociálních služeb často užívají léky, potřebují aplikovat inzulin, pomoci s vyprazdňováním nebo se stravovat tzv. sondou. V běžných situacích jim pomáhají rodinní příslušníci, podle zákona jde však o zdravotnické výkony. Pokud klient využívá sociální službu, musí ji na základě předpisu lékaře provádět zdravotní sestra. Zajistit pro klienta takový servis v terénu však není snadné – lékaři se zdráhají tyto výkony předepisovat a menší zařízení si nemohou dovolit nepřetržitou přítomnost zdravotní sestry. V zásadě stejná je situace klienta, žijícího ve vlastní domácnosti, kterému nemůže pomoci rodina.
Příběh druhý
Paní Pavle je osmdesát let a žije sama ve třetím patře bytového domu. Obě její dcery bydlí daleko a bohužel ani jedna z nich nemůže pravidelně matku navštěvovat a pomáhat jí s činnostmi, které už sama nezvládá. Proto Pavle zajistily pečovatelskou službu. Paní Pavla sama zajde do obchodu a někdy zajede i k dceři, trápí ji však slábnoucí paměť. Ztrácí přehled, kde bydlí, zda už jedla, zapomíná vypínat elektrické spotřebiče, brát léky či zamknout vchodové dveře. A střídají se jí nálady – někdy nechce paní pečovatelku ani vidět a jindy ji naopak radostně vítá, vděčná, že k ní chodí. Paní Pavla však potřebuje také 3 x denně aplikovat inzulín – s tím jí pečovatelky pomoci nemohou a klientka už kvůli problémům s pamětí není schopna si injekci píchnout sama.
„Domníváme se, že zdravotní systém by měl zajistit plnou dostupnost zdravotní péče i v těchto situacích, neboť ochrana zdraví lidí se sníženou soběstačností je zásadní. Vyřešení problematiky zdravotně-sociálního pomezí umožní klientům komfortní využívání jak pobytových, tak ambulantních a terénních sociálních služeb“, doplňuje Ludmila Kučerová, koordinátorka pro zdravotní oblast Charity Česká republika.
Problémy s pomocí řeší i charita v českobudějovické diecézi
Konkrétně v rámci služeb pro osoby bez přístřeší, kdy se často jedná o ztíženou spolupráci se zdravotními subjekty typu rychlé záchranné služby či ambulancemi nemocnice. „Stává se nám, že k nám z nemocnice přivezou klienta, který není ve stavu, aby zvládl samostatně fungovat bez lékařské pomoci či aspoň byl schopen vyjít schody, naše zařízení není bohužel bezbariérové“, uvádí Václava Businská z Městské charity České Budějovice.
V rámci kulatého stolu bylo podle ní přínosné slyšet příklady dobré praxe jiných poskytovatelů napříč republikou. „Armádě spásy se osvědčily písemné stížnosti, v Hradci Králové pak případové konference s pracovníky městské policie, nemocnice i státní správy a dopisy do nemocnic či záchranné službě“, doplňuje Businská. Situace v našich podmínkách se tak zdá řešitelná konsenzem všech zúčastněných stran.
Vzniká také poptávka po transformaci azylových domů na domovy zvláštního určení, které by byly uzpůsobené právě pro tzv. „těžko umístitelné osoby“. Hovoří se i o tzv. Mokrých domech – azylových domem bez povinnosti alkoholové hranice, takové provozuje Armáda spásy. „Zřetelný byl rozdíl v místních podmínkách. Některé diecéze řeší, že jejich bezdomovci nemají přístup k zubaři či očnímu lékaři, my v Českých Budějovicích máme problém sehnat obvodního lékaře“, vysvětluje Václava Businská.
(Autor článku: Miroslav Bína; zdroj: Charita ČR, MCH Č. Budějovice)