Žehnání

Kromě svátostí ustanovených samotným Kristem, zná církev také tzv. svátostiny, které ustanovila ona sama „k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i používání věcí prospěšných člověku.

Tvoří je vždy nějaká modlitba, často doprovázená určitým znamením, jako je vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou (jež připomíná křest).“ (KKC, č. 1668)
Mezi svátostiny patří pohřeb, žehnání (modlitby a rity, jimiž se Bohu děkuje za dílo stvoření a vyprošuje se od něj jeho milost pro konkrétního člověka přímo či skrze užívání nějaké věci), (po/za)svěcení (věcí určených přímo pro bohoslužbu např. posvátného křižma; oltáře; kostela), či exorcismus (modlitba za osvobození od Zlého).

Několik evangelních příběhů popisujících, jak Pán Ježíš žehnal, je svědectvím o tom, že On sám je Ten Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, že On je Syn Požehnaného (Mk 14, 61), který přináší plnost požehnání od Boha. Sám Pán vybízel své učedníky, aby žehnali, a církev tento úkol dodnes věrně plní: dobro-řečí (lat. benedicere = žehnat) Bohu za jeho stvoření, za lidi i věci, a vyprošuje pro ně Boží milost.

Žehnání je svátostinou, tedy viditelným znamením neviditelné, ale reálné Boží milosti, kterou Bůh dává na prosbu své církve a která připravuje člověka na přijetí svátostí a posvěcuje různé životní situace. Na základě svého křtu je každý křesťan povolán být požehnáním pro druhé a sám žehnat, některým liturgickým požehnání mohou proto předsedat také laici (KKC, č. 1669).

Zdroj: Liturgie.cz