Doba adventní

Adventní doba (lat. „adventus“ = příchod) je doba přípravy na oslavu Narození Páně, kdy oslavujeme první příchod Syna Božího k lidem. Zároveň jsme v tomto období, v němž jsme vedeni touto vzpomínkou směřujeme v myšlenkách k očekávání druhého Kristova příchodu na konci věků. Z těchto dvou důvodů je doba adventní dobou oddaného a radostného očekávání.

Doba adventní začíná 1. nešporami neděle, která připadne na 30. listopad anebo na den tomuto nejbližší, a končí před 1. nešporami Narození Páně. Neděle této doby se nazývají: 1., 2., 3., 4. neděle adventní. Dny v předvánočním týdnu od 17. do 24. prosince jsou velmi výrazným způsobem zaměřeny k přípravě na oslavu Narození Páně. (Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. 39-40)

Každoročním slavením adventní liturgie jako křesťané zpřítomňujeme očekávání, která měli již starozákonní proroci, když lidstvo připravovali na příchod Mesiáše. Oživováním atmosféry očekávání prvního příchodu Vykupitele, oživujeme současně touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, i do vlastního života.

Začátky slavení adventu se datují koncem 4. století v jižní Galii a ve Španělsku. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánočními svátky.

Datum první adventní neděle je pohyblivé. Čtvrtá – poslední adventní neděle připadá vždy na neděli před 25. prosincem a současně jí může být i samotný Štědrý den. Adventní doba končí o půlnoci 24. prosince, kdy následuje vigilie před Božím hodem – hlavním vánočním svátkem.

Evangelia se o adventních nedělích zaměřují na druhý příchod Pána na konci světa (1. neděle), na osobu a poselství Jana Křtitele (2. a 3. neděle) a také na události bezprostředně předcházející narození Krista (4. neděle).
K prvnímu čtení patří texty starozákonních proroků, kteří připravovali Boží lid na příchod zaslíbeného Mesiáše. V týdnu od 17. do 24. prosince rekapituluje Písmo Svaté události předcházející narození Ježíše, a ukazuje na nich naplnění předobrazy starozákonních proroků.