Velký pátek v českobudějovické katedrále

Obřadům Velkého pátku v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích předsedal diecézní biskup Mons. Vlastimil Kročil, homilii pronesl P. Dr. Zdeněk Mareš, děkan katedrální kapituly. Podívejte se na fotografie.

„Už jsme asi tak nějak zvyklí, že při různých příležitostech říkáme anebo slýcháme, že v našich kostelích a chrámech slavíme Eucharistii,“ začal svou homilii děkan Mareš a pokračoval: „Dnes to neplatí. Dnes neslavíme. Naopak. Celá církev dnes prožívá smutek. A nejen kříž je zahalen, ale i celá církev je zahalena do smutku a nikde na světě, v žádném kostele se dnes neslaví Eucharistie. I my, zde přítomní, se spoluúčastníme tohoto smutku církve a všichni společně vzhlížíme právě ke kříži, který nám znova připomíná Ježíšovo ponížení, utrpení, bolest a smrt.

Dozněly pašije podle sv. Jana, v nichž je popsáno všechno velmi detailně, co se během kalvárské události stalo. A je to snad i přirozené, že nám na mysl přichází i taková maličká pochybnost, proč se to všechno stalo právě tak bezcitně a krutě, proč nemohlo dojít k vykoupení lidského rodu přece jenom trochu jiným způsobem. Ne tak surově, tak strašně.“

V homilii pak pokračoval Pater Mareš zmínkou o přislíbeném příchodu Mesiáše, který se uskutečnil v osobě Ježíše Krista. Na několika příkladech přiblížil i Ježíšovo konání a cestu, která vrcholí na Kalvárii. Připomněl i několik postav – Piláta, Petra, Jidáše, velekněze či Marii pod křížem svého Syna. Zdůraznil pak přesah těchto postav a jejich postojů, které se opakují až do dnešních časů a každý z nich je také pro dnešního křesťana výzvou ke konfrontaci a přemýšlení.

Své rozjímání zakončil výzvou: „Bratři a sestry, mějme dobrou vůli. Nebojme se vynaložit trochu více snahy o osobní pokoru a spolu s Marií následujme našeho Pána, který řekl: ‚Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž každodenní a následuj mě.‘ (Mt 16,24) Kráčejme tedy cestou Božího vítězství a nakonec vlastně i vítězství svého. Jen po této cestě dojdeme k cíli, do radosti věčné s naším Pánem.“

Po homilii následovalo odhalování kříže a jeho nekonečně dlouhé uctívání. Katedrála se během zpívaných pašijí zaplnila do posledního místečka a všichni se chtěli poklonit kříži. Kéž bychom si k němu uchovali takovou úctu nastálo a učinili ho středobodem svého života!

Text a foto: Stanislava Vitoňová, Člověk a víra