Unikát v české církvi: zasvěcení vdov

V sobotu 14. února 2026 prožila českobudějovická diecéze historický okamžik: v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích zasvětil diecézní biskup Mons. Vlastimil Kročil prvních pět vdov. Podívejte se na fotografie sem.

Věra Čížková ze Strakonic a její sestra Ludmila Harášková z Českých Budějovic, Marie Hadačová z Petříkova u Nových Hradů, Marie Pumprová z Třeboně a Aloisie Palarčiková, která pochází ze severní Moravy a nyní žije v klášteře sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích, se rozhodly, že se zasvětí Bohu a bližním. Odpověděly na Boží volání, chtěly se úplně darovat Ježíši Kristu a svobodně a z lásky se chtěly zavázat, že budou usilovat o to, aby byl jejich život chválou Boží velebnosti, znamením Kristova vzkříšení a nástrojem Jeho milosrdenství. Církev toto jejich rozhodnutí potvrdila a patnáctiletá příprava na zasvěcení pod vedením otce biskupa Pavla Posáda vyvrcholila touto nádhernou událostí. „Je to opravdu veliká milost. Mám radost, že dnes není konec, ale začátek, protože teď teprve začnou vdovy požehnaně působit jako zasvěcené Kristu,“ prohlásil Mons. Pavel Posád.

První a jedinou zasvěcenou vdovou v České republice byla Marie Ventová, která své zasvěcení přijala z rukou plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského v únoru 2009 a velmi se snažila o rozšíření tohoto zasvěcení. Paní Ventová před rokem zemřela a tou dobou schválila Česká biskupská konference obřad zasvěcení s tím, že je ponecháno na rozhodnutí diecézního biskupa, zda zasvěcení udělí.

Dříve než položil Mons. Vlastimil Kročil vdovám otázky:

• Milá dcero, už ve křtu svatém jsi zemřela hříchu a byla jsi zasvěcena Pánu. Chceš dnes odpovědět na Jeho snoubeneckou lásku a zasvětit se Mu ještě důvěrněji složením slibu lásky?
• Chceš být přijata do stavu zasvěcených vdov a sloužit Bohu a církvi až do poslední chvíle svého života?
• Chceš následovat Krista, jak to ukládá evangelium, aby byl tvůj život svědectvím a projevem účinné lásky a znamením budoucího života v Božím království?

a než jim navlékl prsten a předal knihu s Denní modlitbou církve, položil jim na srdce výklad vyslechnutých čtení.

Na začátku bohoslužby slova jsme slyšeli, že Bůh posílá proroka Eliáše k ubohé vdově do Sarepty, která se nachází na dně svých lidských možností a připravuje se na smrt (1. Královská 17,7–16). „Bůh se často zjevuje tam, kde jsou naše lidské možnosti a zdroje vyčerpány. Často, zvláště když se nacházíme v koncích, začíná psát novou kapitolu našeho života,“ zdůrazňuje biskup Kročil. Eliáš svou prosbou o placku nežádá o chléb pro sebe, ale o místo pro Boží slovo v srdci oné vdovy ze Sarepty. Chce po ní, aby dala Boha na první místo, i když nemá nic. Ona mu uvěřila a „Mouka v hrnci neubývala a olej v baňce nedocházel.“ (1 Král 17,16) I my máme prosit o „chléb náš vezdejší“ – ne o chléb na deset let dopředu, ale o sílu a zdroje pro dnešní den.

„Milé vdovy,“ obrací se otec biskup Vlastimil na žadatelky o zasvěcení, „mějte:

• Důvěru v nedostatku. Máte pocit, že jsou vaše síly, trpělivost nebo ekonomická situace nejisté? Právě tam se s vámi Bůh touží setkat.
• Štědrost navzdory strachu. Skutečná štědrost není dávat z nadbytku, ale rozdělit se o tu „poslední hrst mouky“.
• Věrnost v malém. Zázrak se odehrává v každodennosti. Každé ráno byla v hrnci trocha mouky. Bůh je věrný v detailech našeho života.“

Evangelium (Lk 18,1-8) mluví o vdově, která tak dlouho naléhá na soudce, aby jí pomohl, až jí nakonec vyhoví. „Ježíš nás chce vést k neustálé modlitbě, která se nikdy neunaví,“ vysvětluje Mons. Vlastimil Kročil. „Vdovy v dnešních biblických čteních symbolizují i nás – často oslabené, osamělé, postižené nespravedlností světa. Jejich odevzdanost a vytrvalost nás vyzývá: Neopouštějte modlitbu, i když odpověď někdy přichází pomalu. Modlete se dnem i nocí, jak nás učí prorocké žalmy: „Denně volám k Tobě, Hospodine, k Tobě ruce vzpínám!“ (Ž 88,10). Milé vdovy, za malou chvíli přijmete své nové životní zasvěcení, ať vás v této nové etapě vašeho života stále provází a ochraňuje Panna Maria. Amen.“        

Text: Stanislava Vitoňová, foto: Michal Klečka a Marie Košinová, Člověk a víra