Tichý dušičkový podvečer

Zvolna se smráká a k zemi se snášejí uvadlé listy. Po ulicích běhají děti v rozličných maskách a kdo chce být takříkajíc in, dlabe dýni do podoby strašidla. Za zdmi hřbitova tiše mihotají plameny svic. Je Dušiček…

Více než kdy jindy vzpomínáme na své drahé a blízké, kteří již nejsou mezi námi. Najednou nám připadá, jako by to bylo včera, co jsme se s nimi loučili. V duchu slyšíme jejich poslední slova. A opět se nám – více než kdy jindy – do mysli vkrádají otázky ptající se po věčnosti, smrti… Zaposlouchejme se proto do slov českobudějo­vického biskupa Josefa Hloucha, který zesnul v pověsti svatosti, a uvažujme chvilku s ním o takzvaných posledních věcech člověka:

Smrt je zákon o všem hmotném. Je proje­vem Boží moci, ale i spravedlnosti a lásky. Je to Boží posel, který nás má dovést k Bohu. Po­dáváme – vracíme Bohu život, který nám dal, a smrt přijímáme jako oběť a smír, je to hold Bohu, nejcennější adorace. Smrtí končí největ­ší přirozený dar – tělesný život, ale ten konec je branou do života bez konce. Proto smrt ne­musí být hrozná, může být slavná i svátá. Víra ve věčný život odzbrojuje smrt. „Smrti, kde je tvé vítězství?“ Těm, kdo mají víru, je smrt a hrob večerem, ve kterém již svítá věčné jitro. A to nebude mít večera.

Chvíle na hřbitově může být pro nás velkým darem. Ze hřbitova se vracíme s lepší vírou a jistotou: je věčnost! Jsme pokornější, svo­bodnější od tužeb, které nemají smyslu, když přece i my, stejně jako ti mrtví, všechno opustí­me. Nač se o to rvát a bát? Byli jsme v ovzduší, kde to dýchá Božím soudem, Majestátem nad
hříchem, nad dobrem. Jdeme s vážným pohle­dem na život; „smrt má pořád málo ve své stodole, už má místo pro snopy našeho života,“ jak říká básník Jan Zahradníček. Poslední den je nám skryt, abychom si dali pozor na všechny ostatní dny. U hrobů drahých jsme viděli něco ze své budoucnosti: co z nás bude? Blahosla­vení, kdo v Pánu umírají.

Z téhož důvodu neseme všem odpuštění. Zlikvidovali jsme nepřátelství, nastavěli mos­tů ke všem, když vidíme, jak tu jednou „v jed­né hospodě na nocleh se všichni sejdem“.

Hrob volá: smiř se dřív, než tě umlčí hrob. Ty chvíle u hrobů jako by nás pročistily. Vidíme, že v tom nejdůležitějším jsme si rovni: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Prohlížíme svůj „ra­neček“ na věčnost, kolik je tam zásluh, jsme velkorysejší, povznešenější nad nicoty, kterým jsme dovolovali poskvrnit život a jiným život ztížit. Probudila se vděčnost k těm, kteří nás milovali. Jsme jejich krev, jsme pomníkem je­jich lásky. Ze hřbitova si neseme vědomí, že věč­nost závisí na této chvilce, které říkáme život.

Hřbitov je místo vzkříšení. Hřbitovům vé­vodí velký kříž; je to hlas Pána: ,Já jsem vzkří­šení a život, kdo věří ve mne, bude žít, i kdy­by zemřel, a já ho vzkřísím v den poslední.“ Před Boží všemohoucností jest i smrt bezmoc­ná. Naše vzkříšení bude podílem na vzkříšení Páně.

(Zdroj: Katolický týdeník č. 44/2018)