Rozhovor s Mons. V. Kročilem k 10. výročí biskupského svěcení

V pátek 13. června 2025 od 10 hodin sloužil biskup Vlastimil v českobudějovické katedrále mši svatou na poděkování Bohu za 10 let biskupské služby. Záznam této bohoslužby si můžete přehrát ZDE.
K 10. výročí biskupské služby Mons. Vlastimila Kročila připravila televize Noe také zvláštní reportáž, kterou si můžete prohlédnout na odkazu ZDE.

Foto: Radek Gális

Co se během uplynulého období změnilo, jak vnímá brněnský rodák své diecézany, co jej těší a co naopak trápí? „V naší diecézi je víra stále živá a v mnoha farnostech se dějí krásné věci, ze kterých mám velkou radost,“ říká biskup, který si oblíbil Dobrou Vodu u Nových Hradů.

* * *

„Na lyžích se modlit neumím“

Jak vzpomínáte na sobotu 13. června 2015, když jste byl vysvěcen na českobudějovického biskupa?
Vzpomínám na ten den moc rád. I proto jsem nyní v pátek 13. června uspořádal setkání se mší svatou na poděkování Bohu za 10 let biskupské služby. Jako hlavního kazatele jsem pozval mého tehdejšího světitele Dominika kardinála Duku a vyzval ho přesně po deseti letech, aby při bohoslužbě promluvil. Pozval jsem samozřejmě také všechny spolubratry biskupy, kněze i jáhny. Chtěl jsem, aby se toto společné setkání konalo v pátek, protože hned následující den v sobotu máme v Písku Diecézí pouť rodin, kde se potkám zase s jinou skupinou věřících. Jsem rád, že v pátek poděkuji všem, ať jsou to biskupové, kněží, jáhni, řeholní sestry, zaměstnanci anebo zástupci všech institucí, se kterými se pracovně setkávám, od magistrátu a kraje přes kaplany, kteří působí v nemocnicích, u policie, hasičů nebo ve vězení. Pozvaných je dost a všem bych rád poděkoval za deset let spolupráce.

Hovořili jsme spolu před 10 lety a tehdy jste řekl, že vaší prioritou budou rodiny, kněžská povolání a charita. Jaký stav v těchto oblastech vidíte po deseti letech?
Jednou ze tří hlavních priorit, které jsem měl po nástupu do čela diecéze, byly rodiny. Na diecézním pastoračním středisku jsme proto vytvořili sekci, která se rodinami a jejími záležitostmi zabývá. Myslím si, že se nám daří vytvářet nové zajímavé programy a umožňujeme jim společná formační setkávání. V rámci možností se snažíme podporu rodin stále rozvíjet. V sobotu 14. června pořádáme v Písku Diecézní pouť rodin. Těším se, že s rodinami setkám a pohovoříme i o tom, jak můžeme společnými silami zkvalitnit a rozšířit aktivity, které se jich týkají.
Ohledně kněžských povolání se nám, myslím, podařila úžasná věc. Před osmi lety jsme založili diecézně-misijní mezinárodní seminář Redemptoris Mater, do kterého přicházejí seminaristé i ze zahraničí, bohoslovci, kteří se u nás připravují na kněžskou dráhu. Jsem tomu velmi rád, protože jde o obrovskou posilu pro naši diecézi. Před čtyřmi lety byl odtud vysvěcen první kněz a na podzim budou svěceni na jáhny dva bohoslovci. Mám radost, že dobrá věc se podařila.
Třetím pilířem mé biskupské služby je Charita. Po mém nástupu do úřadu přišel i nový ředitel Diecézní charity, který nově uspořádal jednotlivé pobočky a reorganizuje postupně celou charitu. Sjednotil koncepci a umožnil vznik větších celků, takže logistika a správa regionu, který má Charita na starosti, je nyní daleko snazší. Cílem je vytvořit deset Charit, kopírujících vikariáty, aby ředitelé z vikariátních oblastí mohli snáze spolupracovat s vikářem a kněžími. Doporučil jsem také, aby ředitelé navštěvovali vikariátní setkání kněží. Charity se totiž stávají součástí v dané oblasti, a proto je dobré, aby s ní měly větší kontakt, aby se mohli kněží lépe poznávat s řediteli Charit v hlavních vikariátních městech. Myslím si, že i v tomhle jsme už vykonali velký kus práce.

Pocházíte z brněnské diecéze a říkal jste, že zdejší lidé jsou ve víře pevnější než u vás, neboť tady jsou podmínky pro víru těžší. Potvrdil jste si po deseti letech, když jste jako biskup poznal celou diecézi, že tomu tak je?
Jsem o tom přesvědčen, protože víra, kterou zdejší lidé prožívají, vychází z jejich daleko těžších podmínek. V kostelech zde není tolik věřících jako na Moravě, a prostředí, kde se víra prožívá, je velmi důležité. Větší těžkosti existují v příhraničních oblastech s Rakouskem a Německem, odkud musela po válce odejít spousta věřících německé národnosti. Myslím si, že v ostatních oblastech je víra živá a že ji lidé intenzivně prožívají, i když v menších společenstvích. Úbytek věřících je ovšem znatelný nejenom tady v jižních Čechách, ale i na Moravě. Pokles věřících ale neznamená, že s ním poměrově souvisí i kvalita víry. V naší diecézi je víra stále živá a v mnoha farnostech se dějí krásné věci, ze kterých mám velkou radost.

Jak jste osobně prožíval dobu pandemie a prázdných kostelů?
Samozřejmě, že velmi bolestně. Pandemie zasáhla každého z nás. Naštěstí jsme se my duchovní mohli pohybovat napříč okresy a stále jsme navštěvovali věřící. Duchovní službu jsme vykonávat nepřestali. Využil jsem to období k tomu, abych navštěvoval kněze nebo řeholní komunity, setkával se s nimi a mohl je povzbudit. Jezdil jsem na různá místa po celé diecézi a osobně uděloval svátosti všem potřebným, když se veřejné bohoslužby konat nemohly. Kněží navštěvovali jednotlivé věřící a poskytovali jim duchovní službu. Byla to pro mě velmi silná zkušenost. V daném období jsem se mohl setkávat s kněžími a modlil se s nimi na vikariátních poutních místech. Uspořádali jsme novénu a postupně navštívili všechna poutní místa, kde jsme se společně modlili. Většina kněží sloužila bohoslužby a vysílala je on-line, období nebylo vůbec snadné.

Co vás kromě pandemie ve vaší službě překvapilo nebo s čím jste nepočítal?
Na biskupa se nestuduje a nikdo se na něj ani předem nepřipravuje. Jde o službu, do které je člověk pozván svatým Otcem, jenž v konečné fázi výběru rozhodne, kdo biskupské poslání bude vykonávat. První měsíce, možná i rok, si biskup zvyká a při různých setkáních a událostech poznává stále nové věci. Vždycky vás čeká nějaké překvapení nebo střet s něčím, co jste do té doby neznali. Proto až teprve nejdřív po roce jste připraven na nejrůznější situace, se kterými jste se postupně setkáváte. V dalším období je všechno už daleko snazší, protože víte, jak kterou situaci vyřešit nebo jak do ní vstoupit. Týká se to činnosti jak uvnitř církve, tak i při jednání s různými institucemi, které s církví mají něco společného nebo s vámi jako jejím zástupcem potřebují něco vyřešit.

Při vašem biskupském svěcení byl i kardinál Vlk. Zažil jste staré kněze, svěcené ještě po válce? Řadu z nich jste ostatně pohřbíval, včetně vašeho předchůdce. Co cítíte, když víte, že s nimi navždy odchází generace, která zažila útlak komunistického režimu?
Velmi si vážím všech kněží, jež v podmínkách, které v minulosti měli a které nebyly nijak lehké, dokázali svoji víru udržet a hluboce ji prožívat. Dnes mají kněží zase úplně jiné těžkosti, se kterými se setkávají, a musí se s nimi umět vypořádat. Řekl bych, že starší generace kněží byla formována prožitým utrpením, aby dokázala působit i v těžkých podmínkách. Což je dnes daleko těžší pro kněze právě proto, že si neprošli zkušeností, kdy si mnozí kněží museli sáhnout až na samé dno, aby mohli pokračovat. Hrozilo jim nebezpečí, že jim odejmou státní souhlas, takže si budou muset hledat jiné zaměstnání, a kněžskou službu i své kněžství budou prožívat jen v soukromí. Dnes se žije úplně jinak, takže když přijdou problémy a nesnáze, je pro současného kněze daleko těžší se s nimi vyrovnat, uchopit je a vzít za ten správný konec. Myslím si proto, že mezi duchovní službou tehdejších a současných kněžích je zásadní rozdíl.

Když jste nastoupil, řekl jste, že si uvědomujete své nedokonalosti. Daří se vám některé z nich odstraňovat?
Zůstaneme vždycky nedokonalí a vždycky máme na sobě co zlepšovat. Pokud je člověk schopen sebereflexe, uvědomuje si, že mnoho věcí nemůžeme dělat dokonale. Většinu z nich neděláme sami, ale potřebujeme k nim spolupracovníky, kněze nebo laické zaměstnance. Všichni máme rezervy, se kterými pracujeme, buď lépe, či hůře, což se týká samozřejmě i mě jako biskupa. Snažím se, aby se určité chyby, které třeba udělám, už neopakovaly. Nemůžete ovšem jako laik ani jako biskup obsáhnout úplně všechno. Mám k dispozici určitý počet kněží a zaměstnanců, s nimiž musím řešit všechny diecézní záležitosti. Ne vždycky je to jednoduché, a kdybych měl víc kněží i laiků, které mohu pověřit určitými činnostmi, bylo by všechno asi daleko snazší. Jak jsem řekl, s nedokonalostí nebudeme nikdy hotovi, a vždycky tak bude co zlepšovat.

Jste skřivan, nebo sova?
Patřím ke skřivanům. Budím se velmi brzo a od časného rána mám svůj program, který se snažím naplňovat. Jeho součástí je ranní modlitba, mše svatá a po ní následuje práce v úřadu. Nepatřím k těm, kteří pracují dlouho do noci.

Když jste nastoupil, inicioval jste proces blahořečení vašeho předchůdce biskupa Mons. Josefa Hloucha. V jakém stavu je proces nyní?
Proces blahořečení pokračuje, i když ne žádnými mílovými kroky. Stále se shromažďují další informace, aby se s nimi mohlo začít systematicky pracovat. Diecézní fáze procesu blahořečení tak stále trvá.

Biskupem vás jmenoval papež František, který se zastával chudých, uprchlíků a oběti války. Jak jejich situaci vnímáte?
Je potřeba s nimi stále pracovat a pomáhat jim. Kvůli válce na Ukrajině k nám přicházejí Ukrajinci, což jsou příslušníci slovanského národa, a je s nimi proto daleko snazší komunikace a integrace do společnosti i do zaměstnání. Nejsou s nimi problémy, které prožívají s uprchlíky v jiných zemích, např. v Německu, Francii nebo Velké Británii, kde je integrace daleko složitější. Integrovat uprchlíky do společnosti není snadné, a žádný dokonalý recept neznám ani já. Papež František nabádal, abychom měli na srdci potřeby chudých. Ti jsou vždycky a všude, a proto máme i diecézní Charitu, která svou činností pomáhá zmírňovat těžkosti lidí, jež se ocitnou na okraji společnosti. Hledáme vhodnou formu pomoci, ale je potřeba si uvědomit, že nástroje, které má v ruce církev, jsou odlišné od těch v rukou státu, jež může situaci řešit.

Biskupové, kteří byli v době vašeho nástupu ve službě, se stávají emeritními, a přicházejí mladší. V čem je tato generační obměna pro církev výzvou? Může zde hrát roli, že ti, co nezažili komunismus, jsou odvážnější, pružnější a více ochotni ke kompromisům?
Jsem přesvědčen, že starší generace tím, že si prošla velmi složitými životními zkušenostmi, ať už v osobním, nebo kněžském životě, má daleko hlubší kořeny, ze kterých čerpala zdroje a sílu. Myslím si, že nová generace tak hluboké kořeny nemá, což znamená, že když přijde tlak, tak starší biskupové mu byli schopni daleko více odolávat než ti současní. Je otázka, jestli byla síla větru před několika desítkami let větší, než je dnes. Když nemáte kořeny zapuštěny hluboko v zemi, jste zmítáni a posouváni napravo nebo nalevo, dle toho, jak je tlak velký. Tenhle rozdíl vidím, což pak vede ke kompromisům, které se musejí dělat. Otázkou zůstává, zda jsou kompromisy vždycky tím nejlepším řešením a jestli je kompromis lepší, než zůstat věrný postojům a tradicím církve, které naši předchůdci v nelehkých podmínkách vybojovali. Protože všechno, co je v tradici církve, nepřicházelo automaticky, ale muselo se vybudovat nebo vybojovat. Za tradicí církve, z níž čerpáme, stojí velké utrpení a veliká práce.

 Jak vnímáte synodální proces, co byste chtěl změnit a na co se chystáte?
Stále na něm snažíme pracovat a uvádět do života místní církve. V současné době se setkávám s různými skupinami kněží, ať už mladšími, nebo staršími, s kněžskou radou či vikáři na různých grémiích, kde se snažíme otevřeně hovořit o tom, co bychom mohli dělat lépe pro oživení života ve farnostech. Začínáme pracovat na ustavení diecézní pastorační rady, aby byla skutečně pomocí pro biskupa. Všechno se teprve rozbíhá. Když se laici zapojí do služby, aby pomáhali knězi, přináší to určitě něco pozitivního. Vždy ale záleží na tom, aby se obě strany respektovaly a doplňovaly ku prospěchu věci. Ať jde o poslání, které má kněz ve farnosti, nebo o službu, kterou nabízejí nebo do které chtějí laici vstoupit. Nesmí jít ovšem o nějaký boj, kdo bude mít ve farnosti větší moc. Proto má být mezi oběma stranami nejdřív společná modlitba a potom i společná práce. Aby totiž nebyla jen společná práce bez modlitby. Papež František vždycky upozorňoval na to, že je třeba se u všeho i společně modlit. Nejlepší zkušenost nám ukazují nejrůznější hnutí a komunity, která působí v církvi od II. vatikánského koncilu. Laici tam jsou zastoupeni v nejvyšších grémiích společně s kněžími, což funguje. Vzájemně se setkávají, respektují, společně se modlí a formují, což je ku prospěchu věci. Proto se tato hnutí stále rozvíjejí, mohou jít vpřed a pokračují dál. Bylo by zcela ideální, kdyby se něco podobného dělo i ve farnostech. Aby tam existovala společenství, která by se věnovala různým záležitostem, a pomáhala tak růstu farního života.

Co vás v životě církve i společnosti trápí a bolí? Co vás naopak těší a z čeho se radujete?
Trápí mě, že se někteří lidé v současné době od církve odklání, protože na ně dolehly různé starosti a životní těžkosti, takže jim mnohdy na život církve a na život s Bohem už nezbývá čas. Někdy se jim nedivím. Samozřejmě, že s postupem času přicházejí různé volby, což se týká hlavně života v rodinách. Rodiče už často nemají sílu, aby svou víru dál předávali dětem. Spoléhají se na kněze, jenže ten rodiče nahradit nemůže. Správná je tedy i v tomhle případě vzájemná spolupráce. Odklon lidí od církve a nepředávání víry dětem jsou pro mě největší bolestí. Naopak radost mi přináší práce s mladými, aktivity s nimi stále rozvíjíme. Máme v diecézi kněze, který se mladým věnuje a je velmi činný, takže ho chci pro tuhle službu uvolnit. Bude mít víc času a možnost přicházet do farností a vikariátů, aby motivoval kněze pro práci s mladými, protože mladá generace je budoucností církve. Těmto aktivitám se daří, teď v sobotu slaví naše Diecézní centrum života mládeže na Ktiši už 30. narozeniny. I setkávání s kněžími považuji za velmi pozitivní. Můžeme spolu o věcech diskutovat a hledat nové cesty, které nám pomohou zlepšit život ve farnostech.

Jste ctitelem Panny Marie a s oblibou navštěvujete mariánská poutní místa. Která z nich jsou vám nejbližší?
Velmi rád jezdím na Dobrou Vodu u Nových Hradů. Záleží totiž i na komunitě, která se mariánské úctě věnuje. Nechal jsem v každém vikariátu ustanovit jedno poutní místo, kde se mají soustředit nejrůznější aktivity a setkávání. Rád na ně jezdím, některá jsou navštěvována víc, jiná méně. Kromě Dobré Vody k nim patří např. Kájov, Klokoty, Strašín nebo Lomec u Vodňan, kde se rozvíjí centrum pro duchovní obnovy a rekolekce. Míst, kde se snaží uchovávat mariánskou úctu, je více. Ne vždycky se to ovšem daří. Na některých místech jsou ale řeholníci nebo řeholní sestry, které místu dodávají vitalitu a potřebnou sílu, což je, myslím, naprosto nezbytné. Tahle poutní místa budou mít lidem zcela určitě ještě co říct.

Některá místa a farnosti se daří rozhýbat, když přijde nový kněz.
Vždycky o tom přemýšlím a snažím se hledat kněze, kteří místo, na které přicházejí, mohou nějak oživit. Často ale není vůbec jednoduché takového člověka najít. Když se to podaří, snažím se, aby tam zůstal delší dobu, mohl jednat a aby se tam život znovu rozvíjel. Zároveň je třeba na některých místech hledat a vychovat nástupce, protože nikdy nevíme, jak dlouho kde budeme. Mohou přijít zdravotní komplikace, nová výzva, někdo jde na studia nebo bude učit. Možností, které mohou nastat a všechno najednou změnit, je víc. Je dobré, aby na místech s fungujícím církevním životem působil kněz, který místo může dál rozvíjet a je tamním lidem prospěšný. A pokud tam dobře funguje, tak aby mohl zůstat delší dobu.

Kde berete sílu vy, jak nebo kde odpočíváte?
Na odpočinek nemám moc času. Dříve jsem lyžoval nebo jezdil na kole. Jenže v určité době a věku zjistíte, že také potřebujete čas na modlitbu. Rád se modlím ve společenství, ať to bylo v neokatechumenátním hnutí, kde existovala společná setkání s modlitbou nebo bohoslužbou, nebo nyní, kdy mám na biskupství řeholní sestry. Ty mají svůj denní řád, začínající ranní modlitbou a mší svatou, večer to jsou modlitby sv. růžence, adorace i večerní chvály. Musíte si umět zvolit a dát něčemu přednost. Na lyžích se modlit neumím. Večerní modlitba s adorací, růžencem a večerními chválami trvá dvě hodiny, a záleží na vás, zda ji zařadíte do svého denního programu. Když přes den sedíte v kanceláři a máte vyřizovat spoustu administrativních věcí, na modlitbu vám zbývá až pozdní odpoledne nebo večer. Zvolil jsem si modlitbu, která má před sportováním přednost.

Profesor Karel Skalický si občas povzdechl, že se mu stýská po Římě, kde prožil velkou část života. Stýská se po Římě i vám?
Samozřejmě, že se rád pokaždé do Říma vracím, vždyť jsem tam prožil osm let. Když mohu, tak využiji příležitosti, abych se tam vydal. Většinou se ale jedná o diecézní pastorační nebo administrativní záležitosti, nebo cestu na úrovni České biskupské konference. Důvodů, které mě přivedou do Říma, si moc vážím, ale abych se tam jel jen tak podívat nebo si odpočinout, to ne. Každý rok jsem tam dvakrát třikrát, letos asi čtyřikrát, protože v rámci Svatého roku doprovázím do Říma skupiny věřících. Pojedu tam i na Svatováclavskou pouť jako zástupce České biskupské konference. Každý rok se tam vždycky vystřídá jeden biskup s věřícími své diecéze.

Biskup nosí mitru. Kolik jich máte a co se stalo s těmi po biskupu Jiřím Paďourovi?
Biskup Jiří Paďour měl větší hlavu než já, takže kdybych si jeho mitru nasadil, spadla by mi přes uši. Některé jsem proto dal k dispozici spolubratřím, aby je mohli využívat, jiné zůstaly zde v archivu. Mitry jsou různě barevné, vždy záleží na liturgickém období. Když se účastním velké slavnosti, tak je střídám, abych nebyl pořád v jedné. Myslím, že jich mám možná tak deset.

Nejste na diecézi sám. Jak spolupracujete s pomocným biskupem otcem Pavlem Posádem?
V rámci možností celkem dobře, jediná těžkost spočívá v tom, že má zdravotní potíže, a tenhle hendikep musíme všichni respektovat. Když je na tom zdravotně dobře, rád pomůže, kde je třeba. Oba máme jednotný pohled na to, co by církev měla dělat a kam by měla směřovat, takže v rámci možností je naše spolupráce dobrá, ovšem vždy s ohledem na jeho zdravotní stav.

Takže je dobře, když jsou dva biskupové pod jednou střechou?
Určitě ano, ostatně mně se vždycky lépe pracuje s někým v týmu než samostatně.

Ptal se Radek Gális