Promluva papeže Lva XIV. ke kněžím římské diecéze

20.02.2026 Stanislava Vitoňová

Papež Lev XIV. se ve čtvrtek 19. února jakožto římský biskup setkal s duchovními své diecéze. Zde je plné znění jeho promluvy.

Milí bratři,

zdravím vás s velkou radostí a děkuji vám, že jste se tu dnes ráno sešli. Zdravím kardinála vikáře a děkuji mu za slova, s nimiž se na mě obrátil, a zdravím srdečně vás všechny – členy biskupského sboru, faráře a všechny přítomné kněze.

Na začátku pastoračního roku jsme se nechali inspirovat tím, co říká Ježíš samařské ženě u Jakubovy studny: „Kdybys znala Boží dar“ (Jan 4,10).

Dar, jak mu rozumíme, znamená zároveň pozvání žít tvůrčí odpovědnost. Nejsme vždy jen ponořeni do proudu tradice jako pasivní vykonavatelé předem definované pastorační praxe – naopak, jsme povoláni, s vlastními charismaty a tvůrčím přístupem, být spolupracovníky na Božím díle. Světlem na této cestě jsou pro nás slova apoštola Pavla k Timoteovi: „Připomínám ti, abys rozdmýchal Boží dar, který je v tobě.“ (2 Tim 1,6) Tato slova se obracejí nejen k jednotlivci, ale také ke společenství; a dnes je můžeme chápat jako adresovaná nám, římské církvi: pamatuj, abys oživila Boží dar!

Co znamená „rozdmýchat“? Pavel se s tímto povzbuzením obrací na komunitu, která nějakým způsobem ztratila prvotní čerstvost a pastorační elán; jak se mění kontext a jak míjí čas, je znát jistá únava, jakési zklamání či deziluze, určitý duchovní i mravní úpadek. A tak říká apoštol Timoteovi a celému společenství: pamatuj, abys oživil Boží dar, který jsi přijal. Toto slovo, které Pavel užívá – rozdmýchat – navozuje obraz žhavých uhlíků pod vrstvou popela, a jak říká papež František, „nabízí obraz člověka, který fouká do ohniště, aby v něm oživil plamen“ (Katecheze z 30. října 2024).

Také pro pastorační cestu naší diecéze můžeme říci: oheň je zapálen, ale musí být vždy znovu rozdmýcháván.

Zapálený oheň je neodvolatelný dar, který nám Pán věnoval, je to Duch, který vytýčil cestu naší církve, historie a tradice, kterou jsme obdrželi a kterou obvyklým způsobem dál neseme v našich komunitách. Zároveň ale musíme pokorně připustit, že plamen tohoto ohně neudržuje stále tutéž živost a je nutné mu znovu dodat energie. Pod tlakem náhlých kulturních zvratů a scénářů, v nichž se odehrává příběh našeho poslání, pod tíhou únavy a břemene rutiny, pod hrozbou rostoucího znechucení, s nímž zápolí naše víra a náboženská praxe, mějme na paměti, že tento oheň musí být živen a rozdmýcháván.

A to platí zvláště v určitých oblastech pastorace, na něž bych chtěl v krátkosti upozornit.

Prvním z nich je nepochybně běžná farní pastorace. Zde bych se s vámi chtěl především podělit o vděčnost a připomenout slova, která vám věnoval papež František při jedné z posledních mší se svěcením olejů: „Díky za vaši službu; díky za to všechno to dobro, co konáte ve skrytosti […]; díky za vaše nasazení navzdory vší únavě, nepochopení a nedostatku ocenění.“ (homilie při Missa chrismatis 6. dubna 2023) Únava a nepochopení ovšem mohou být také příležitostí k reflexi pastoračních výzev, kterým čelíte. Především co se týče vztahu mezi křesťanskou iniciací a evangelizací, musíme se zcela jasně vydat opačným směrem; běžná pastorace má totiž strukturu založenou na klasickém modelu, který se soustředí především na udílení svátostí, jenže takový model předpokládá, že víra se nějakým způsobem předává v okolí, ve společnosti nebo v rodině. Ve skutečnosti nám kulturní a antropologické změny, k nimž došlo v posledních desetiletích, říkají, že už tomu tak není. Naopak, jsme svědky rostoucí eroze náboženské praxe.

Je tedy naprosto nezbytné vrátit se k hlásání evangelia: to je priorita. Aniž bychom se tím dali zastrašit, musíme si v pokoře přiznat, že „část našich pokřtěných nezakouší vlastní příslušnost k církvi“, což nás vybízí mít se na pozoru před „formalizací udělování svátostí bez jiných forem evangelizace“ (Evangelii gaudium 63). Připomeňme si otázky apoštola Pavla: „Jak mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak však mohou uslyšet bez hlasatele?“ (Řím 10,14) Jako pro všechny velkoměstské aglomerace, je i pro město Říma charakteristická neustálá mobilita, nové způsoby života v čase a prostoru a stále složitější, a tudíž i stále roztřepenější síť rodinných a jiných vztahů. Je tudíž nezbytné, aby farní pastorace postavila do centra pozornosti hlásání, aby hledala cesty a způsoby, které by lidem pomohly znovu navázat kontakt s Ježíšovým zaslíbením. V tomto kontextu musí být revidována křesťanská iniciace, často formovaná v závislosti na průběhu školního vzdělávání. Je třeba vyzkoušet jiné způsoby předávání víry – i jinými než klasickými cestami; je třeba hledat, jak novým způsobem zapojit děti, mládež a rodiny.

Na druhém místě je učit se pracovat společně, ve společenství. Máme-li na první místo postavit evangelizaci ve všech jejích nejrůznějších podobách, nemůžeme přemýšlet a jednat solitérně. V minulosti byla farnost více svázána s územím a patřili do ní všichni, kteří tam bydleli; dnes však životní způsoby a styly přešly od stability k mobilitě a velmi mnoho lidí se stěhuje nejen kvůli práci, ale i na základě nejrůznějších zkušeností, a prožívá vztahy přes hranice své místní i kulturní příslušnosti. Farnost sama o sobě nedokáže vydat se takovou cestou evangelizace, která by dosáhla ke každému, kdo se nemůže příslušnou měrou účastnit farního života. Na území velkých rozměrů, jako je to římské, je nezbytné přemoci pokušení uzavřít se do sebe, což plodí vyčerpanost a rozptýlenost, a naopak stále více spolupracovat, zvláště pak v sousedních farnostech, sdílet charismata a možnosti, plánovat společně a vyhýbat se překrývání iniciativ. Je zapotřebí větší koordinace, která bude nejen pastoračně užitečná, ale také zdůrazní naše kněžské společenství.

Poslední aspekt, který bych chtěl podtrhnout, je blízkost mladým lidem. Víme, že mnozí z nich „žijí bez jakéhokoli vztahu k Bohu a k církvi“ (promluva k účastníkům plenárního zasedání Dikasteria pro nauku víry, 29. ledna 2026). Jde tedy o to, abychom rozeznali a pochopili jejich zakořeněný existenciální odpor, jejich nejistoty, jejich těžkosti tolika podob, stejně jako fenomény, které je ovlivňují ve virtuálním světě, a příznaky převládající agresivity, která často vyústí v násilí. Vím, že tuto realitu znáte a že vynakládáte úsilí, jak se jí postavit. Nemáme k dispozici jednoduchá řešení, která by nám zajistila okamžité výsledky; můžeme však, nakolik je to možné, neustále mladým lidem naslouchat, být jim nablízku, přijímat je, sdílet s nimi alespoň trochu jejich životy. A vzhledem k tomu, že tyto problémy zasahují nejrůznější oblasti života, usilujme také ve svých farnostech o dialog a interakci s institucemi na našich územích, se školami, se specialisty v pedagogice a v humanitních vědách a se všemi, jimž leží na srdci osud a budoucnost našich dětí.

V souvislosti s mládím bych chtěl věnovat několik povzbuzujících slov nejmladším kněžím, kteří často zakoušejí na vlastní kůži potenciál i únavu své generace a této doby. V obtížnější a nevděčnější situaci společnosti i církve je snadné riskovat rychlé vyčerpání vlastní energie, nahromadit frustraci a podlehnout osamění. Chci vás povzbudit ke každodenní věrnosti vztahu s Pánem a k práci s plným nasazením, i když dnes nevidíte plody svého apoštolátu. A především vás zvu, abyste se neuzavírali sami v sobě: nemějte strach konfrontovat i svou únavu a své krize zvláště se spolubratry, o nichž víte, že by vám mohli pomoci. Od nás ode všech se pochopitelně vyžaduje postoj pozorného naslouchání, skrze nějž máme konkrétním způsobem zažívat kněžské bratrské společenství. Doprovázejme se a navzájem se podpírejme.

Drazí přátelé, velmi mě těší, že jsem s vámi mohl prožít tento okamžik vzájemného sdílení. Jak jsem nedávno připomněl, naším prvním úkolem je střežit a pěstovat povolání na cestě neustálého obrácení a obnovované věrnosti, která není nikdy osamělou poutí, nýbrž cestou, která nám dává za úkol starat se jedni o druhé (apoštolský list Věrnost plodí budoucnost 13). Takto budeme pastýři podle Božího srdce a budeme moci lépe sloužit naší římské diecézi. Díky!