Arcibiskup Fulton J. Sheen: Blahoslavenství a kříž

Arcibiskup Fulton J. Sheen (1895 – 1979) byl jedním z nejvlivnějších a nejinovativnějších evangelizátorů v americké historii. Byl nazýván „Božím mikrofonem“, protože prostřednictvím rádia, tisku a televize hlásal Boží pravdu nekonfliktním a životodárným způsobem milionům lidí. 9. února 2026 oznámil Vatikán jeho blahořečení. Přinášíme jeho postní úvahu na téma blahoslavenství a kříž.

Horské kázání je natolik v rozporu s hodnotami tohoto světa, že kdo chce podle něj žít, skončí na Kříži. Autorem kázání na hoře je Kristus, proto musel zemřít. Zaplatil za něj Kalvárií. Přežívá jen průměrnost. Ti, kteří označí černou za černou a bílou za bílou, jsou odsouzeni za netoleranci. Přežijí jen šediví.

Ať vstoupí Ten, jenž řekl: „Blahoslavení chudí v duchu,“ do světa, který věří v primát ekonomiky; ať vstoupí na trh, kde jedni žijí pro společenské blaho a druzí pro svůj zisk, a uvidíme, co se stane. Bude tak chudý, že nebude mít za života kde hlavu složit a nakonec zemře bez jakéhokoli majetku. Před smrtí Ho zbaví i šatu a po smrti Ho pochovají v cizím hrobě podobně, jako se narodil v cizí stáji.

Ať přijde do světa, který hlásá evangelium silných, který horuje pro nenávist k nepřátelům, který zavrhuje křesťanské hodnoty jako „změkčilé“, a ať takovému světu řekne: „Blahoslavení tiší“ a jednoho dne pocítí na zádech důtky hrubých barbarů; budou Ho při výslechu políčkovat a tlouci pěstí; uvidí muže, jak na hoře Kalvárii sekají trávu a pak vezmou kladivo, aby Ho přibili na Kříž a vyzkoušeli tichost Toho, kdo prožívá to nejhorší, co může zlo nabídnout, proto, aby se nakonec vyčerpalo a proměnilo v Lásku.

Ať vstoupí do světa, který se vysmívá myšlence na hřích a nazývá ji morbidní a považuje nápravu spáchaných hříchů za zakomplexovanost, a nechť hlásá tomuto světu: „Blahoslavení plačící“ nad svými hříchy; zaváží Mu oči a budou se Mu vysmívat. Vezmou Jeho tělo a zbičují Ho tak, že lze spočítat Jeho kosti; korunují Ho trním, až roní ne slané, ale šarlatově rudé, krvavé slzy; a smějí se slabosti Toho, kdo nesestoupí s Kříže.

Ať vkročí do světa, který popírá Absolutní pravdu, který tvrdí, že dobro a zlo je jen otázkou úhlu pohledu a že máme být otevřeni ctnosti i neřesti, a nechť jim řekne: „Blahoslavení, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti,“ to znamená po Absolutnu, po Pravdě – po „Já jsem“; a cháska bude vybírat mezi Ním a Barabášem; ukřižují Ho se zloději a budou se snažit přesvědčit svět o tom, že se Bůh neliší od bandy zlodějů, kteří jsou s Ním na smrtelné posteli.

Ať přijde do světa, který říká: “Peklo jsou ti druzí,“ který na jiný názor nebere ohled, důležité je ego, moje vůle je určující, každé mé rozhodutí je dobré a nesmím se zajímat o druhé, pouze o sebe. Ať jim řekne: „Blahoslavení milosrdní.“ Zjistí, že se nedočká žádného milosrdenství. Uštědří Mu pět krvácejících ran; nalijí Mu do úst ocet a žluč; a dokonce i po smrti Mu nemilosrdně vrazí kopí do srdce.

Ať vstoupí do světa, který se snaží definovat člověka podle jeho sexuality; který považuje čistotu za chladnost, cudnost za frustraci v sexu, život bez partnera za abnormalitu a celoživotní svazek ženy a muže za nudu; který říká, že manželství trvá tak dlouho, dokud fungují hormony, že člověk může rozvázat, co Bůh spojil, a rozpečetit, co Bůh zapečetil. Ať jim řekne: „Blahoslavení čistého srdce,“ a bude viset na Kříži nahý před očima lidí a andělů v posledním šíleném výkřiku světa, že čistota je abnormální, že panny jsou neurotičky a živočišnost je správná.

Ať vkročí do světa, který věří, že aby člověk zvítězil, musí se podvolit všem intrikám a pokrytectví, a řekne mu: „Blahoslavení tvůrci pokoje,“ či „Blahoslavení, kdo vykořeňují hřích, aby mohl panovat pokoj,“ a obklopí ho lidé bojující nejhloupější boj – proti Synu Božímu; budou na něm páchat násilí ocelí a dřevem, hřeby a žlučí a pak postaví stráž k Jeho hrobu, aby snad Ten, který v boji prohrál, nakonec nezvítězil.

Ať vstoupí do světa, který věří, že životním cílem člověka je lichotit lidem a využít je k růstu vlastní popularity, a řekne jim: „Blahoslavení jste, když vás lidé nenávidí, pronásledují vás a zlořečí vám.“ A nebude mít na světě přítele, bude vyvrhelem na kopci, davy budou volat po Jeho smrti a cáry masa z Něj budou viset jako šarlatové hadry.

Blahoslavenství nelze vytrhnout z kontextu: nejsou to ideály; jsou to tvrdá fakta a skutečnosti neoddělitelné od křížové cesty. Ježíš učil sebeukřižování. Učil lásce k nepřátelům; na ochranu před hříchem nabádal k vyloupnutí očí a odseknutí rukou; volal po zachování vnitřní čistoty, když se vášně hlučně dožadují zadostiučinění; vyzýval k odpuštění těm, kteří nás připravují o život; k překonávání zla dobrem; k žehnání těm, kteří nás proklínají; k tomu, abychom přestali mít plnou pusu pokoje, dokud nebude v našem srdci panovat spravedlnost, pravda a Boží láska; chce, abychom žili ve světě a nenechali se jím zašpinit; abychom si někdy upřeli oprávněné požitky a křižovali svůj egoismus – to vše proto, aby byl starý člověk v nás odsouzen k smrti.

Co špatného či zlého může ublížit, ó Pane, mému radostnému srdci, v němž láska Tvá plane?

S každým nádechem Tě mám víc a víc rád, proč bych se měl života či smrti bát?

Můj život, Otče, Tě písní chválí, Písní andělů pro Tebe, Králi.

Bůh sám je v každé mé buňce! Na věky věků! Bůh sám!