20 let hospice v Prachaticích

Oslava 20. výročí založení Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích (FOTOGALERII NAJDETE ZDE) začala v pátek 31. října 2025 děkovnou mši svatou v prachatickém kostele sv. Jakuba, kterou sloužil českobudějovický biskup Mons. Vlastimil Kročil. Ve své homilii hovořil o hodnotách, které zprostředkovává služba druhým: o lásce, soucitu a víře v Boha. O tom, jak je důležité být blízko těm nejzranitelnějším – lidem v terminálním stádiu života, které je často plné bolesti, strachu a nejistoty, a pomáhat jim v duchovním, tělesném i emocionálním smyslu.

Každý člověk je Božím obrazem a zaslouží si lásku a úctu až do posledního dne. Velkým zdrojem síly a útěchy může být víra. I v posledních chvílích života je přítomno Boží světlo. Nesmíme zapomenout na slova Pána Ježíše: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky.“ (Jan 11,25-26)

„Bůh nás volá, abychom se stávali svědky Jeho lásky na zemi,“ připomíná biskup Kročil. „A právě hospic zde v Prachaticích je místem, kde se tato Boží láska stává skutečností – když se člověku dostává důstojné péče, slitování a modlitby. Ať vás tento kus cesty, který se vám podařilo ujít, inspiruje k pokračování v této velkorysé službě, která je projevem Kristovy lásky,“ vyjadřuje přání biskup Vlastimil a vyzývá k modlitbě za všechny zaměstnance hospice, za jejich sílu a odvahu, i za všechny, kteří zde nacházejí útěchu a pokoj v posledních chvílích svého života. „Ať si uvědomujeme, že před Pánem není nic bezvýznamného, a ať se naše víra stane pevnou oporou pro nás pro všechny.“

Biskup Kročil hovořil s vděčností o zdejších řeholních sestrách sv. Karla Boromejského a klíčové roli, kterou sehrály a stále sehrávají v prachatickém hospici. „Řeholní sestry se společně se zdejšími duchovními otci stávají svědky a nástroji Boží milosti v lidském utrpení a pomáhají nemocným prožívat poslední chvíle s důstojností a modlitbou.“

V závěru své homilie se diecézní biskup Vlastimil pomodlil za lidi v terminálním stádiu života: „Dobrotivý Bože, Ty jsi světlo naší cesty i v nejtemnějších chvílích. Prosíme Tě, buď blízko všem, kdo se nacházejí v terminálním stavu. Dej jim pokoj v srdci, sílu překonat strach a bolest, a pocit, že nejsou sami. Požehnej jejich rodiny a všechny, kdo se o ně starají. Pomáhej nám být jejich oporou a zvěstovat naději, kterou máme v Tobě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

Následoval večerní vzpomínkový program v prachatickém divadle, kde se setkali současní i bývalí zaměstnanci hospice. V programu doprovázeném Klarinetovým triem a zpěvačkou Petrou Sovovou vystoupili starosta města Prachatice a poslanec PČR Ing. Jan Bauer, zakladatelka hospicového hnutí v ČR MUDr. Marie Svatošová, tehdejší generální představená kongregace sester boromejek S. M. Bohuslava Kubačáková, SCB, vrchní sestra a vedoucí lůžkového hospice Mgr. Eva Ludačková, předseda dozorčí rady a emer. rektor JU prof. Libor Grubhoffer, primářka hospice MUDr. Jana Vlková, Ph.D., první hybatel myšlenky hospice v Prachaticích MUDr. Petr Koptík a pozůstalý po zemřelé mamince a pacientce hospice JUDr. Jan Mejzlík.

„Oceněni a odměněni na podiu byli ti z našich zaměstnanců, kteří v hospici pracují více než patnáct let, někteří dokonce po celých dvacet roků,“ říká o slavnostním večeru ředitel hospice. „Celým večerem s noblesou a kultivovaností provázela redaktorka Českého rozhlasu Eva Kadlčáková. Následné občerstvení bylo radostným setkáním a vzpomínáním všech přítomných. Ani slzy nechyběly. Prof. Grubhoffer setkání hodnotil: ‚Absolutně skvěle pojednaná a provedená slavnost včetně mše svaté. Nesmírně decentní, pokorné, zábavné, profesionální. …skláním se s úctou k vašemu dílu a k dílu všech současných i minulých spolupracovníků.´ A já si dovoluji doplnit pana profesora slovy téže písně – nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pán Bůh miloval, miloval.“

„Snad ještě osobní douška,“ sdílí v závěru Dr. Robert Huneš. „Oněch dvacet let vnímám jako požehnání. Jako prožívání dobra, které je větší než my. Jako radost z daru služby, z údělu pomáhání druhým a z důvěry, již v hospic za ten čas vložily tisíce pacientů a tisíce jejich rodin. Je to výsada a čest. Snad taková, jak říká biblická kniha Kazatel: ‚A viděl jsem, že není nic lepšího, než aby se člověk radoval ze svých děl, protože to je jeho podíl.‘ (Kaz 3,22)“ 

Text a foto: Stanislava Vitoňová, Člověk a víra