Odhalení pamětní desky Mons. Tomáši Beránkovi

Narodil se 15. srpna 1897 v Sušici a pocházel z rodiny drobného živnostníka-obuvníka. V Sušici vychodil obecnou školu a v letech 1907-15 studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. Během středoškolských studií bydlel v chlapeckém semináři,kam po maturitě nastoupil. Na kněze byl vysvěcen 21. prosince 1919 budějovickým biskupem Josefem Antonínem Hůlkou.

V letech 1920-1930 působil jako kaplan v Táboře, krátce jako administrátor ve Strmilově a od 1. prosince 1930 jako kaplan ve Vodňanech. Od 20. let byl členem Československé strany lidové a Orla. Dle svědectví pamětníků proslul jako kněz svou skromností a otevřeností – stýkal se i s příslušníky jiných církví a vyznání. S oblibou se věnoval mládeži a dětem.

V roce 1935 ho biskup Šimon Bárta jmenoval děkanem a od roku 1939 vikářem vodňanského vikariátu. Za nacistické okupace vystupoval vlastenecky, i ve svých kázáních, za což byl dvakrát vyšetřován Gestapem. V roce 1945 se stal členem Revolučního národního výboru, následně i prvním náměstkem předsedy místního národního výboru ve Vodňanech a podílel se na poválečné obnově města. V roce 1947 byl jmenován papežem Piem XII. čestným tajným papežským komořím a obdržel titul monsignore. V prosinci 1947 se stal assessorem (přísedícím biskupské konzistoře).

Krátce po komunistickém převratu byl už 25. března 1948 na základě usnesení akčního výboru zbaven svého místa v národním výboru, což přijal s klidem a považoval to mimoděk za rozumný krok, který mu doporučil vzhledem k nedostatku kněží i biskup.

Protože patřil k nejbližším spolupracovníkům biskupa Hloucha, byl jasným adeptem na zatčení. V roce 1949 kriticky vystoupil proti státem organizované Katolické akci, přečetl ve vodňanském kostele pastýřské listy biskupů, ačkoliv jejich čtení bylo státní mocí zakázáno, a koncipoval protestní rezoluci kněžstva z vodňanského vikariátu proti novým církevním zákonům. Hrozícího nebezpečí zatčení si byl samozřejmě vědom, proto uskutečňoval významnější porady kněží vodňanského vikariátu mimo faru a důležité materiály – pastýřské listy, rezoluce – nechal tajně rozvážet prostřednictvím laiků. V noci 8. února 1950 byl na vodňanské faře zatčen StB. Dle svědectví pamětnice M. Blahnové požádal P. Beránek příslušníky StB, aby mu za městem zastavili. Překvapivě mu to umožnili. Vystoupil s nimi z vozu, otočil se směrem na Vodňany, krátce se pomodlil a požehnal městu.

Po téměř roční vazbě byl odsouzen ve vykonstruovaném monstrprocesu Pácha a spol. spolu s osmi biskupskými sekretáři a kněžími oddanými biskupům z celé republiky 31. ledna 1951 u Státního soudu v Praze za velezradu na 11 let. Mons. Beránek byl obviněn z organizování protistátní činnosti: rozšiřování protistátních letáků a petic, tj. pastýřských listů, šíření exkomunikačního dekretu komunistů, ze zneužití peněz z kostelních sbírek a z kontaktů s osobami, jež převáděly lidi ohrožené zatčením za hranice. Dle svědectví jeho sestry Anny Beránkové, která se s ním mohla krátce před procesem setkat, byl po téměř roční vazbě a mučení u výslechů při soudním přelíčení velmi vyhublý a měl rukávy vycpané hadry, z nichž prosakovala krev. Dle svědectví dalších pamětníků začal zpívat po vynesení rozsudku Te Deum Laudamus (Bože, chválíme Tebe) a ostatní odsouzení se k němu přidali.

Mons. Beránek byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Trýznění a špatné podmínky ve věznicích podlomily jeho zdraví. Vážně onemocněl a následkem zánětu ledvin zemřel ve vězeňské nemocnici v Brně 3. prosince 1954. O tři dny později byl pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357. Pohřební obřady vykonal augustinián P. Starý za účasti kněží P. Jana Pitry z Vodňan a P. Václava Motejla z Horní Plané. Převoz jeho ostatků a pohřeb ve Vodňanech komunistické orgány nepovolily. Teprve v roce 1968 byly ostatky Mons. Beránka exhumovány a za přítomnosti českobudějovického biskupa Hloucha slavnostně uloženy na vodňanském hřbitově.

(Zdroj: Vojtěch Vlček, Ústav pro studium totalitních režimů)