Druhý vatikánský koncil, který byl zahájen před 55 lety, 11. října 1962, se stal přelomovým okamžikem v moderních dějinách katolické církve.
Také podle komentátorů mimo katolickou církev znamenal nejvýraznější církevní reformu od konstantinovského obratu, kterým začal proces přerodu křesťanství ve státní náboženství, a reformace. Církev se na koncilu, který skončil v roce 1965, rozhodla otevřít světu a vnitřně se reformovat. A na úsilí koncilu navazuje nyní i současný papež František.
K důležitým rozhodnutím koncilu patřil dialog s ortodoxními či protestantskými církvemi nebo dokonce s nekřesťany, především se Židy a muslimy. Církev se také rozhodla učinit liturgii srozumitelnější a proto se liturgické texty začali překládat do národních jazyků. Liturgie se rovněž začala slavit čelem k věřícím. K dalším významným rozhodnutím koncilu patřilo ustanovení jáhenského svěcení pro ženaté muže (tzv. trvalé jáhenství). Koncil podtrhl roli laiků.
Cesta ke změnám však byla dlouhá a dramatická. V rámci koncilu a jeho přípravy se projevila značná polarita teologických pohledů na další směřování církve. Oproti očekávání se tak koncil protáhl místo jednoho zasedacího jednání na čtyři a skončil až po třech letech a dvou měsících. Mezitím Jan XXIII. v červnu 1963 zemřel a v čele katolické církve ho nahradil Pavel VI. Na všeobecném koncilu se shromáždilo 2540 biskupů, což je podle dostupných pramenů nejvíce ze všech předchozích ekumenických koncilů.
Koncil přispěl k uklidnění situace v tehdejším napětí bipolárně rozděleného světa.
S využitím zdroje ČTK.