Zastavení s blahoslaveným P. Engelmarem Unzeitigem
Při této příležitosti i při příležitosti výročí jeho smrti 2. března 1945 zorganizoval spolek Dvůr naděje v katedrále svatého Mikuláše podvečer k jeho cti. Modlitbu křížové cesty s jeho myšlenkami a úryvky z jeho dopisů doprovázela schola z Kamenného Újezdu (podívejte se na videozáznam 6. zastavení) a mši svatou sloužil a homilii pronesl P. Martin Weis.
„V dnešním úryvku z evangelia podle Matouše jsme slyšeli výrok, který je adresován nejen učedníkům Pána Ježíše, ale každému z nás: To je můj milovaný Syn, v Něm mám zalíbení, Toho poslouchejte,“ říká o verši 17,5 hlavní celebrant mše svaté a dodává, že cesta k věčné spáse se dá vyjádřit poslušností vůči Slovu Ježíše Krista, ale radovat se z něj je v šedi všedního dne a v obklopení světem s protikladnými hodnotami poměrně těžké. „Právě proto nám naše Matka Církev staví před oči příklad těch, kteří mnohdy za velkou – nejvyšší – cenu životní oběti dokázali správně kráčet po Ježíšově cestě,“ říká P. Weis a uvádí příklad P. Maxmiliána Kolbeho i nezapomenutelné postavy soudobých církevních dějin - lidického faráře P. Josefa Štemberky.
Pater Engelmar se neztotožnil s nacistickým režimem a stál za pravdou. Nacisté ho deportovali do koncentračního tábora Dachau a on tam, v pekle na zemi, čtyři roky pomáhal těm nejubožejším, ruským vojenským zajatcům, až mu začali přezdívat Anděl z Dachau. Pár týdnů před koncem války vypukla v táboře epidemie tyfu a on spolu s dalšími devatenácti katolickými kněžími (z Čech byl mezi nimi i P. Josef Kos a P. Bedřich Hoffmann) ošetřuje nemocné, sám se nakazí a zemře. Jeho příklad oslovil dokonce i jednoho z esesmanů, který vynesl jeho popel z bran koncentračního tábora a zajistil nám tak jeho relikvii.
„Láska znásobuje síly, dává člověku odvahu a vnitřní svobodu,“ citoval úryvek z dopisu P. Engelmara P. Jan Mikeš, ředitel Dvora naděje z.s. Tento spolek vyrůstající na základech hnutí Fazenda da Esperança s cílem pomáhat lidem ohroženým závislostí si tohoto světce zvolil za svého patrona. Proč zrovna jeho? „Náš spolek působí v Zátoni na Českokrumlovsku, kam patří i Zvonková, kde P. Engelmar sloužil před koncentračním táborem,“ vysvětluje P. Mikeš. „Jeho myšlenkový náboj je stále inspirující a připadá mi, že je tady u nás nedoceněn, je jakousi popelkou mezi našimi světci. Není ani Čech, ani Němec. Nachází vnitřní svobodu v nesvobodě koncentračního tábora a ty čtyři roky, které tam stráví, mu pomohou růst ve svatosti. Z jeho dopisů vysvítá, že nezatrpkl, naopak se snažil naplňovat Boží vůli pomocí bližním a rostl ve svém vztahu s Bohem. Láska, kterou on slouží, je něčím velikým. V mrazu hrůzy rozkvétá růže lásky.“
Blahoslavený Engelmare Unzeitigu, oroduj za nás a za Dvůr naděje!
Text a foto: Stanislava Vitoňová
