Diecézní biskup udělil čtyři medaile svatého Auraciána

Zlatou medaili převzala paní Olga Medlínová (1961), která se narodila v Praze, vystudovala Střední pedagogickou školu v Prachaticích a poté pracovala jako vychovatelka. Následně se vydala na profesní dráhu novinářky, kde se jako redaktorka „Listů Strakonicka“ věnovala zvláště sociální tematice. Právě setkávání s lidskými osudy ji postupně přivedlo k rozhodnutí, které zásadně ovlivnilo podobu sociálních služeb v regionu.

Inspirována moderním přístupem v péči o seniory opustila v roce 1999 novinářskou profesi a společně se svojí sestrou založily Charitu Strakonice, v jejímž čele také stanula. Dál se vzdělávala a vystudovala sociální práci na Vyšší odborné škole sociální v Prachaticích a následně i bakalářský obor vychovatelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pod jejím vedením se Charita Strakonice postupně proměnila v respektovanou a stabilní organizaci, poskytující široké spektrum sociálních a zdravotních služeb. Ona sama se od počátku osobně podílela i na přímé pomoci lidem – pracovala v terénu, vedla poradnu pro osoby v nouzi, školila zaměstnance, připravovala projekty a hledala finanční prostředky pro rozvoj služeb. Již v počátcích formulovala tzv. Charitní desatero, jehož hlavní myšlenka „Úsměv klienta je naším největším pracovním úspěchem“ se stala trvalým principem práce organizace. Navzdory mnoha překážkám, nejistotám a obtížným obdobím nikdy neztratila víru ve smysl své služby. Díky vytrvalosti, lidskému přístupu a schopnosti spojovat lidi, vznikly i ty projekty, které v regionu významně přispěly ke kvalitě života seniorů i všech potřebných.

Největším dílem jejího snažení je pak „Dům klidného stáří sv. Anny“ v Sousedovicích. Z původně malého zařízení vybudovaného přestavbou bývalé školy vznikl postupem času moderní domov poskytující důstojné a kvalitní zázemí desítkám seniorů.

Organizaci se stovkou zaměstnanců, pevným zázemím a respektem široké veřejnosti, předala po 26 letech vedení. Za tuto svou dlouholetou obětavou práci obdržela Cenu Charity České republiky a její dílo zůstává výrazným svědectvím křesťanské služby, lidské solidarity a pomoci všem potřebným. Paní Medlínová je vdaná a s manželem vychovala dvě děti, takže v současné době si užívá zejména čas strávený s vnoučaty, avšak stále připravena pomoci.

------------------------------------------------------------------------------------------

Stříbrnou medaili převzali manželé Gazdovi. Paní Anna (1953) se narodila v Nižném Žipove na Slovensku a pan Jiří (1943) v Praze. Jak už to v životě bývá, jeden i druhý prošli nejrůznějšími životními peripetiemi, až do chvíle, kdy se spolu potkali a seznámili se v jedné z plzeňských modlitebních skupin, kam oba docházeli a co také vyústilo tím, že při jedné společné pouti do Medugorje, pan Jiří na hoře Križevac požádal o ruku paní Annu a poté svůj vztah stvrdili v  kostele sv. Jana Nepomuckého v Plzni.

Bydleli v Horní Běle na Plzeňsku, a paní Anna pracovala v Charitě jako pečovatelka pro lidi s Alzheimerovou nemocí. Už v té době se manželé Gazdovi společně starali o kostel v Krašovicích a pomáhali ve farnosti se vším, co bylo potřeba. Svojí pomocí přispívali i ve farnosti Plasy u Plzně, kde se seznámili s komunitou Oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Nabídku tehdejšího představeného oblátů, přijali jako výzvu, opustili svůj rodinný dům, zřekli se všeho a v roce 2013 odešli na mariánské poutní místo Klokoty, aby se dali do služby tamní farnosti, poutníkům, turistům i společenství bratří oblátů, přičemž se o rok později také stali členy třetího řádu oblátů. Jejich duchovní rodinou se stalo nejen společenství oblátů, ale i celá farnost v Klokotech. Od té doby věrně zastávají službu kostelnickou, průvodcovskou, opravářskou, prostě vše co je potřeba a to s mimořádnou láskou a péčí, takže jsou takovou „duší“ mariánské poutní svatyně na Klokotech.  

------------------------------------------------------------------------------------------

Stříbrnou medailí byl oceněn Josef Faktor (1945) narozený v Kundraticích do rodiny, kde víra a hudba tvořily přirozenou součást každodenního života. Od útlého mládí ho fascinoval zvuk varhan, a přestože se vyučil kovářem, hudba ho nikdy neopustila, ba naopak. Naučil se hrát na harmoniku a působil v několika kapelách, což mu dalo solidní průpravu k jeho budoucímu poslání varhaníka. V roce 1976 se oženil s paní Marií a společně vychovali tři děti.      Vedle lásky k rodině však stále přetrvávala láska k varhanům a přestože - jak sám vzpomíná - zpočátku uměl zahrát jen dvě písně z kancionálu, začal doprovázet liturgii v několika farnostech na Písecku. Jeho píle byla obdivuhodná a tak v krátké době už hrál pravidelně i na třech nedělních mších. Ještě i v pokročilém věku využil nabídky Lidové školy umění v Písku a dva roky navštěvoval Akademii třetího věku, čímž maximálně zdokonalil techniku hry na varhany. Jeho „srdeční záležitostí“ zůstává především kostel sv. Jakuba v Čížové, kde hraje téměř každou neděli, ale věrný je i svým rodným Blatům, kam v létě jezdí a vypomáhá ve Veselí nad Lužnicí a v okolních farnostech.

Dodnes tedy, už přes 40 let, aktivně slouží hrou i zpěvem při mších a pohřbech všude tam, kde je toho právě zapotřebí. A jak sám říká, hudba mu dodává sílu a radost a on je vděčný, že může touto cestou s radostí sloužit Bohu i lidem.

------------------------------------------------------------------------------------------

Stříbrnou medaili převzal Petr Pavel Hanus (1977), který se narodil v Písku a svoji profesní dráhu spojil s prací na železnici. Za své celoživotní poslání však považuje neúnavnou, dobrovolnou péči o duchovní a kulturní odkaz našich předků. V tom mu pomáhá i jeho manželka Martina s dcerou.

Jako dlouholetý kostelník v kostele sv. Jiljí v Heřmani se zcela zásadním způsobem zasloužil o záchranu a obnovu vnitřního vybavení tohoto chrámu. Díky jeho úsilí prošly generální opravou nejen historické boční oltáře, sochy i varhany, ale do širokého okolí také vyzvání nové zvony z věže kostela. I díky jemu stále zůstává živá památka na P. Jaroslava Zámečníka, který z téže farnosti pocházel, jako kněz působil v Praze a roku 1942 byl umučen v koncentračním táboře Dachau. Víra v Boha a láska k domovu ho provází také při práci v terénu, kdy v celém regionu vyhledává a obnovuje poničené kříže a Boží muka. Jen takto opravených křížů je na 120. Nejde přitom jen o nějaké opravení křížů, jako spíše o jistotu víry, že se tímto způsobem znovu navrací do konkrétního prostoru a v konkrétním čase, působení Boží milosti.

Vedle této činnosti, jako jeden z posledních jihočeských ponocných oživuje starobylé řemeslo a zejména v době adventu a vánoc lidem v obcích - modlitbou, slovem i zvukem rohu - připomíná křesťanské poselství Vánoc, pokoj a sousedskou pospolitost. O své inspirativní činnosti pak pozoruhodně vypráví široké veřejnosti při nejrůznějších setkáních, besedách či v různých pořadech pořádaných Českou televizí a rozhlasem.   

Všem oceněným srdečně blahopřejeme!

Více fotografií v plném rozlišení si můžete stáhnout zde.