Velký pátek 2026 v českobudějovické katedrále
„Už jsme asi tak nějak zvyklí, že při různých příležitostech říkáme anebo slýcháme, že v našich kostelích a chrámech slavíme Eucharistii,“ začal svou homilii děkan Mareš a pokračoval: „Dnes to neplatí. Dnes neslavíme. Naopak. Celá církev dnes prožívá smutek. A nejen kříž je zahalen, ale i celá církev je zahalena do smutku a nikde na světě, v žádném kostele se dnes neslaví Eucharistie. I my, zde přítomní, se spoluúčastníme tohoto smutku církve a všichni společně vzhlížíme právě ke kříži, který nám znova připomíná Ježíšovo ponížení, utrpení, bolest a smrt.
Dozněly pašije podle sv. Jana, v nichž je popsáno všechno velmi detailně, co se během kalvárské události stalo. A je to snad i přirozené, že nám na mysl přichází i taková maličká pochybnost, proč se to všechno stalo právě tak bezcitně a krutě, proč nemohlo dojít k vykoupení lidského rodu přece jenom trochu jiným způsobem. Ne tak surově, tak strašně.“
V homilii pak pokračoval zmínkou o přislíbeném příchodu Mesiáše, který se uskutečnil v osobě Ježíše Krista. Na několika příkladech přiblížil i Ježíšovo konání a cestu, která vrcholí na Kalvárii. Připomněl i několik postav - Piláta, Petra, Jidáše, velekněze či Marii pod křížem svého Syna. Zdůraznil pak přesah těchto postav a jejich postojů, které se opakují až do dnešních časů a každý z nich je také pro dnešního křesťana výzvou ke konfrontaci a přemýšlení.
Své rozjímání zakončil výzvou: „Bratři a sestry, mějme dobrou vůli. Nebojme se vynaložit trochu více snahy o osobní pokoru a spolu s Marií následujme našeho Pána, který řekl: 'Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž každodenní a následuj mě.' (Mt 16,24) Kráčejme tedy cestou Božího vítězství a nakonec vlastně i vítězství svého. Jen po této cestě dojdeme k cíli, do radosti věčné s naším Pánem.“
Po homilii následovalo odhalování kříže a jeho nekonečně dlouhé uctívání. Katedrála se během zpívaných pašijí zaplnila do posledního místečka a všichni se chtěli poklonit kříži. Kéž bychom si k němu uchovali takovou úctu nastálo a učinili ho středobodem svého života!
Text a foto: Stanislava Vitoňová
