Kněžská komunita v Římově se rozrostla o novokněze

Otče Matyáši, řekněte nám něco o sobě, o své cestě k víře, o svém mládí.

Jmenuji se Matyáš Razím a narodil jsem se 9. července 1994 v centru Prahy, kousek od Karlova náměstí. Vyrůstal jsem v rodině, kde byli rodiče sice pokřtění, ale nikdy katolickou víru nepraktikovali. Staršího bratra nechali pokřtít, ale mě už ne. Vedli mě však k tomu, že existuje jediný Bůh, kterého je třeba ctít, a konat dobro. Vychovávali mě ve velice morálně ctnostných zásadách.

V jedenácti nebo dvanácti letech jsem měl období, kdy jsem se začal spontánně modlit, ačkoli mě k tomu nikdo nevedl. V pubertě však zvítězily všudypřítomné předsudky a dezinformace o Katolické církvi a já jsem se v reakci na ně začal zajímat o slovanské předkřesťanské náboženství. Tento zájem mi vydržel asi osm let. Zároveň s tím mě ale křesťanství určitým podivuhodným způsobem po celou tu dobu fascinovalo, navzdory odporu k němu. Od svých asi dvaceti let jsem postupně rozpoznal, že mé názory byly formovány předsudky a nepravdami, a začal jsem se o křesťanství víc zajímat a slovanské pohanství jsem postupně opouštěl.

Na jaře roku 2016 jsem prožil krátké období, kdy jsem velice silně vnímal Boží blízkost a lásku ke mně, a to byl první impuls k obrácení. Bůh mi na krátký čas pak tuto milost odňal, dodnes si vzpomínám na ten moment, kdy to vše bylo náhle pryč a v následujících týdnech jsem vyčkával a přemýšlel, co to vše znamená. Koncem června jsem pak najednou došel k vnitřní jistotě, že křesťanství je pravdivé. Uvěřil jsem a po seznámení se s P. Přibylem z Karlova jsem se tam začal připravovat na křest, který jsem přijal na Bílou sobotu 15. dubna roku 2017. Souběžně s tím jsem se tam také seznámil s tradiční mší svatou, která mě brzy zaujala.

Po maturitě jsem pět let studoval na Univerzitě Karlově fyzickou geografii - obor, který se zabývá všemi přírodními procesy na povrchu země, a hlavně mě zajímala meteorologie a klimatologie, tedy počasí. Vědy, které mají trošku „nebeský přesah“. Během studia jsem se právě obrátil. Zakončil jsem jej pak magisterskou prací a státnicemi v roce 2019.

Jaká byla Vaše cesta ke kněžství?

Moje cesta ke kněžství byla zpětně vzato velice podivuhodná. Jak jsem řekl, vůbec jsem nevyrůstal v katolickém prostředí, a přesto jsem si pak krátce po křtu uvědomil, že se ve mně od dětství opakovaly momenty, kdy jsem při letmých setkáních s fenoménem kněžství, s fotografiemi kněží, kteří slouží mši svatou, nebo při různých jiných situacích opakovaně vnímal fascinaci, která ve mně rezonovala. Hlavně ona idea naprostého odevzdání se do služby Bohu v celibátu. A to i v letech, kdy jsem byl pod vlivem předsudků proti katolické víře a kdy jsem jí i pohrdal. Na jednu stranu jsem Katolickou církev nesnášel, na druhou stranu jsem si říkal, jak by to bylo vlastně krásné být knězem, protože mě to opravdu takovým podivuhodným způsobem přitahovalo. Po obrácení a po křtu se ve mně ta touha objevila znovu a byla velice intenzívní, někdy až nesnesitelná. Zároveň jsem se rozpomněl na ony prožitky z minula. Proto jsem za pomoci několika kněží brzy rozlišil, že se jedná o Boží volání.

Proč jste vstoupil zrovna do FSSP – Fraternity sv. Petra?

Ještě jako katechumen jsem se seznámil s otcem Jakubem Zentnerem, který byl tehdy novoknězem, a zaujala mě u FSSP radikální oddanost službě Bohu a věřícím, zkrátka apoštolský zápal. Říkal jsem si, že by to bylo dobré společenství, kam vstoupit. Zároveň jsem se taky na Karlově spřátelil s dnes již otcem Janem Vatterem a za ním jsem pak po jeho vstupu do našeho semináře v bavorském Wigratzbadu jel na návštěvu. Cesta k přijetí do semináře nebyla jednoduchá, ale s Boží pomocí jsem na svatého Václava v roce 2019, tedy relativně brzy po křtu, nastoupil.

Čeho si na tamní formaci zvlášť vážíte?

Chtěl bych vyzdvihnout takový osobní, lidský, přátelský a zároveň seriózní a vážný přístup k seminaristům a důraz na morální bezúhonnost. Také to, že jsme nebyli formováni jako jacísi typičtí tradicionalisté, ale jako kněží Katolické církve, kteří sice mají liturgickou specifičnost a vědí, proč ji mají, ale dokážou tuto problematiku vnímat velice diferencovaně, obezřetně, s širokým rozhledem a bez nějakých zjednodušujících, zkratkovitých předsudků nebo nevraživostí vůči jiným pozicím v církvi. S tím souvisí důraz na samozřejmou sounáležitost s viditelnou církví a jejími představiteli. Také si vážím toho, že byla možnost jezdit do nedalekých Alp na výlety, a skoro každou neděli jsem tak byl na nějaké horské túře a tím utužoval bratrství i poznával hlouběji krásu stvoření.

Jak jste prožil kněžské svěcení?

Byl jsem vysvěcen na kněze spolu s dvanácti spolubratry v sobotu 20. června 2026 ve městě Lindenberg v jihozápadním Bavorsku. Mše svatá začala v 9.30 hodin a trvala čtyři hodiny. Bylo krásné vidět, jak byl kostel zcela naplněný lidmi – do počtu tisíce osob asi moc nescházelo.

Když biskup (Mons. Marc Aillet, vrchní pastýř francouzské diecéze Bayonne) pronášel při samotném svěcení svátostnou formuli, vnímal jsem ke svému překvapení zřetelně novou posilu Ducha Svatého, která od té doby zůstává. Byl jsem překvapen, jak je ta milost zřetelná, jak člověk vnímá ono posvěcení, určení pro službu a sjednocení s Bohem a to způsobem jiným než předtím. To je veliké povzbuzení a vzpomínka na to bude důležitou posilou pro celý můj kněžský život. Nešlo přitom o pocity, ale o reflexi subtilních změn ve vnitřní dispozici.

Všechno to bylo doprovázeno takovým pokojem a vnitřní harmonií, že všechno je tak, jak má být, že mě Církev povolala a já jsem přesně tam, kde mě chtěl Pán Bůh mít.

Co Vás vedlo k výběru Vašeho novokněžského hesla?

Zvolil jsem si verš z Izaiáše 53,7 o trpícím Božím služebníku „Oblatus est, quia ipse voluit“, což se dá do češtiny přeložit jako Byl obětován, protože tomu sám chtěl. Pro mě je to na jednu stranu důležité v tom ohledu, že jsem se stal knězem na základě zcela svobodné odpovědi na Boží volání bez vlivu okolí, ba dokonce navzdory jemu, a proto, že skutečně vnímám pro kněžství jako naprosto centrální sjednocení s Kristem jako obětí. Kněz je pokračování, živá anamnéze (svátostně zpřítomňující připomínka) Krista jako skutečné oběti, která se odevzdává v naprosté dobrovolnosti z lásky Otci ke spáse duší.

Tím jste mi již částečně odpověděl na dalšího otázku, čeho si u kněze zvlášť ceníte a chtěl byste to na svém životě naplnit.

Nejdůležitější na kněžském životě je to, aby věřící vnímali kněze jako oběť, jako muže, který je obětován, který je odevzdán Bohu jako skutečný duchovní celopal, a čím světější, tedy sjednocenější s Kristem, je kněz, tím více milosti dostávají věřící, kterým udílí svátosti a svátostiny. To neznamená, že není v tomto světě, že se vznáší někde na obláčku. Kněz může a má trávit čas s lidmi, umět se s nimi smát, bavit se s nimi o věcech, které je trápí v životě, i ve správném slova smyslu jít s dobou, ale musí z něj jednoznačně a vážně vyzařovat, že je mužem modlitby a oběti, která poukazuje na to, že jedná v osobě Krista a ne sám za sebe. Považuji za nesmírně důležité, aby bylo jeho vnímání a vyhodnocování reality prodchnuto optikou Boží, která není z tohoto světa, aby přistupoval k problémům sub specie aeternitatis – pod nadpřirozeným zorným úhlem věčnosti – zároveň při vší potřebné racionalitě.

Konečně kněz by měl být skutečným otcem. Tedy mužem, který je bez váhání ochotný se z lásky Kristovy rozdat do posledního dechu, do poslední kapky potu, ba i krve pro své duchovní děti. Jako otec rodiny pro své děti tělesné. Toto si myslím jsou naprosto nejdůležitější věci pro kněze, které bych v sobě rád naplňoval. Samozřejmě člověk se bude potýkat s různými problémy, s vlastní slabostí, pokušením, duchovní ochablostí, ale rád bych, aby se mi s Boží pomocí, z Boží milosti dařilo toto prohlubovat a skutečně být přetvářen k podobě Ukřižovaného.

A s tím souvisí můj primiční obrázek, na němž stojí kněz oblečený v mešní roucho vedle Krista ukřižovaného, má rozpřažené ruce spolu s Ním, je spolu s Ním neviditelně ukřižován. A jeden k druhému chýlí hlavu v láskyplném spočinutí vedle sebe. Být obětován s Kristem je, myslím si, to nejdůležitější a toužím po tom a neprosím Boha o nic jiného, než abych byl spolu s Kristem a v Něm příjemnou obětí Otci. A jako takový vím, že pak budu dobrým knězem.

Na co se ve své kněžské službě těšíte?

Nemám nic, na co bych se nějak konkrétně těšil. Já si spíš teď užívám to, že jsem knězem, že teď mohu dělat, co jsem vždy chtěl dělat, a mnoho věcí budu ještě dělat poprvé. Velice si užívám toho, že mohu sloužit mši svatou, že mohu žehnat, že mohu slyšet zpovědi, to je velice krásná činnost. Vnímám to, jak ve mně působí Bůh, jak skrze mě působí novým způsobem, a těším se na to, že toto budu moci dělat celý život, že budu moci co nejvíce duší přivést k Pánu Bohu, že budu moci krmit věřící Božím Tělem i slovem a myšlenkami, které vedou k Bohu, a samozřejmě posvěcovat je svátostmi. Na to se těším a žádné konkrétní plány nemám snad kromě toho, že bych se rád věnoval nějakému online apoštolátu, šířil povědomí o víře a zároveň bojoval s předsudky vůči víře i církvi. Ale uvidíme, jak se to vyvine.

Měl jste nějaký vztah k jižním Čechám nebo naší diecézi, než jste nastoupil do Římova? Jak se Vám v Římově líbí?

Do jižních Čech jsem opakovaně jezdil s rodiči na prázdniny do Vyššího Brodu a na Strakonicko. Římov byl pro mě nový, ale musím říct, že si zde připadám po velice krátké době už naprosto jako doma. Jsou tady velice milí lidé, dobří farníci, je to obec s velikostí akorát příjemnou pro život a v neposlední řadě je to skutečně svaté místo a brána Boží milosti.

Máte nějaké koníčky?

Vždycky jsem měl mnoho zájmů, lákaly mě nové věci, zajímala mě hudba, mám od Pána Boha hudební nadání, rád jsem se věnoval v semináři gregoriánskému chorálu i jiné hudbě, do dneška se věnuji zpěvu, je to pro mě naplňující záležitost. Strašně rád cestuji, rád poznávám naši zemi i další země, tamní kulturu a lidi a připadá mi, že když poznám nějaká místa, kde jsem ještě nikdy nebyl, hlavně třeba novou zemi, že to nesmírně rozšiřuje můj obzor a prohlubuje chápání světa a skrze to poznávání Boha. To je moje veliká záliba.

Velice mě stále zajímá to, co jsem studoval, tedy počasí, klima, příroda obecně. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že život je jedno veliké dobrodružství a že budu vždycky nacházet věci, které mě zajímají, baví a fascinují. Považuji to za veliký dar a děkuji za to Pánu Bohu.

Co byste poradil hledajícímu člověku?

Když člověk hledá Boha, smysl života, důležité je si uvědomit, že nenajdeme odpovědi na své otázky sami v sobě, ale najdeme je mimo nás a většinou jsou ty odpovědi mnohem komplexnější, než si přejeme. Bohužel svět toto nerad slyší, ve světě frčí odpovědi, které jsou jednoznačné, rychlé a zkratkovité, a proto je potřeba na toto nepřistoupit a dopátrat se pravdy, jít do hloubky. Zároveň jestliže někdo vnímá, že existuje Bůh, jen k Němu nedovede najít osobní cestu, doporučuji mu prosit Ho, aby se mu dal poznat. Víra je dar, Bůh se nám musí dát poznat, On to dělá rád a chce to udělat, jen Mu musíme dát najevo, že nechceme být zacykleni sami v sobě, zablokováni ve vlastních představách a názorech, ale chceme hledat mimo sebe daleké, široké obzory, v nichž lze Boha nalézt, a ne v nás samotných, protože my sami jsme omezení a naše vnímání reality je velice útržkovité a zkreslené. Takže vyjít ze sebe, ze své komfortní zóny a hledat Boha tam venku, přičemž hledět na historii, na moudrost předků, na to, co je osvědčené, a skrze to poznat, kde je pravda - totiž v Katolické církvi i přes veškeré slabosti, hříchy a chyby jejích konkrétních představitelů.

Jste vděčný za modlitbu a prosíte o ni. Za co byste chtěl, aby se čtenáři za Vás zvlášť modlili?

Prosím o modlitby za to, abych byl svatým knězem, abychom já i moji spolubratři byli svatí kněží, abychom byli živými ikonami Krista ukřižovaného, Krista kněze – oběti, Krista, který se cele rozdává za spásu duší z lásky. Abych miloval, abych byl milujícím knězem, milujícím duchovním otcem, který se neváhá rozdat, obětovat, zříci se svého pohodlí, zříci se svých plánů, když nějaká duše potřebuje moji otcovskou lásku a moji službu. Chtěl bych poprosit, aby se za mě lidé modlili na tento úmysl, abych byl vždycky připraven přinést sám sebe, svoje schopnosti a svůj čas v oběť za druhé.

Je něco z dění v církvi, co považujete za klíčové a doporučujete modlitbám věřících?

Myslím si, že je velice důležité uvědomit si jednu věc: že Kristus založil svoji církev jako jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou. Z těchto čtyř notae ecclesiae (znaky církve Kristovy) jasně vyplývá nutnost jednoty. Jednota je něco naprosto centrálně důležitého a neexistuje žádný legitimní důvod ji svévolně narušit. Ona je jedním z životně důležitých dober církve. Tato jednota musí být především na úrovni člověk – Bůh a z ní vyvěrá jednota mezi lidmi navzájem. Prvním účinkem hříchu je porušení jednoty s Bohem a z toho plyne i porušení jednoty s údy jeho církve. A Boží milost na prvním místě obnovuje tuto jednotu.

Také mě trápí, že vůči nám, kteří si ceníme starší formy liturgie, mají někteří předsudky, dívají se na nás skrz prsty jako na někoho, kdo překáží. Toto je jistě z části vyvoláno konkrétními výroky a jednáním či názory některých extrémních skupin z řad kléru či věřících, což je špatně a mrzí mě to. Celé to plyne z toho, že se v církvi vytvářejí skupinky, které mají své preference a myslí si, že oni to dělají tím ideálním správným způsobem, a přitom katolická víra umožňuje v mnoha ohledech pluralitu. A to, jestli je to či ono správné nebo alespoň legitimní a přijatelné, se pozná především podle lásky k Bohu a ostatním údům mystického těla Kristova a především podle plodů svatosti. A Boží vůle, o jejíž naplnění máme všichni usilovat, se nejlépe ukáže s časem. Prosím, snažme se opustit veškerou nevraživost. Uvědomme si jednu zásadní věc: Všichni se chceme dostat do nebe a přejeme všem ostatním bez rozdílu, aby se tam dostali – v nebi už ale nejsou žádné roztržky a polemiky, v nebi je jednota v lásce, v klanění se Bohu a bytí s Ním. K tomu je třeba směřovat už zde na zemi, jinak se může stát, že nebudeme shledáni hodni nebeské hostiny.

Prosím o Vaše slovo pro čtenáře.

Rád bych odkázal na evangelium podle sv. Jana - 17. kapitolu, onu Velekněžskou modlitbu Krista, která vyjadřuje to, jak Bůh vidí nás, jaký má k nám postoj a jaký bychom měli mít postoj my k Němu a k sobě navzájem, tedy postoj jednoty, postoj lásky, které jsou obě tím nejsilnějším svědectvím pro svět a vypovídají o Kristu a o pravdivosti Jeho evangelia.

---------------------------------------------------------------------

Amen. Mockrát děkuji za rozhovor, otče Matyáši! Kéž Pán Bůh žehná Vaší kněžské službě a naplní Vaše svaté touhy a přání.

Rozhovor připravila Stanislava Vitoňová

Tyto a další fotografie si můžete v plném rozlišení stáhnout zde.