Výroční setkání varhaníků v Prachaticích

Publikováno

05. 03. 2025

Varhaníci českokrumlovského vikariátu nesedí jen za hracím stolem, ale také se jednou za rok scházejí. Letos tomu tak bylo již po šesté a poprvé mimo jejich vikariát. Po Kájovu, Velešíně, Vyšším Brodě, Zlaté Koruně a Kaplici zavítali letos do Prachatic. Fotografie si prohlédněte na konci článku.

Setkání je otevřeno všem a zúčastňují se ho varhaníci z celé českobudějovické diecéze. Prachatický kaplan P. Vojtěch Razima slavil pro přítomných dvacet dva varhaníků ve věkovém rozpětí od deseti let do důchodového věku mši svatou a obětoval ji za ně s prosbou o Boží požehnání pro jejich službu. „Blaze vám, že dáváte své hřivny do služeb Božích,“ řekl P. Razima při mši svaté. Hudebně Eucharistii doprovodil MgA. Miroslav Pšenička, varhaník a regenschori pražského kostela sv. Antonína Paduánského, hudební skladatel a pedagog, který kromě jiného vede dvouletý Kurz pro amatérské chrámové hudebníky při Arcibiskupství pražském. Organizátorka setkání Markéta Valíková je jeho absolventkou a mezi prachatickými varhaníky byla i její spolužačka Stanislava Vitoňová.
Po mši svaté vedl Miroslav Pšenička na prachatické faře pro přítomné varhaníky interaktivní výukový blok. „Všichni jsme dělníci na vinici,“ začal svou promluvu úvahou o službě varhaníka při liturgii odkazem na 20. kapitolu evangelia podle Matouše. „Bůh nás také povolává a dává nám milost, abychom na jeho volání odpověděli kladně. To hlavní je Boží láska k nám a to, jak na ni odpovíme,“ říká pan Pšenička. Za Boží povolání k varhanické službě máme být vděčni. Pán chce, abychom Mu byli blízko, abychom byli v Jeho Srdci. On nám dává ten největší dar – sám sebe.
Při mši svaté jsme svědky viditelného dění, ale to podstatné je za tím. Jak řekla liška Malému princi: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Mše svatá je liturgií lásky, jde v ní hlavně o setkání s Bohem. Pan profesor Vodrážka, velikán v oboru varhan i v duchovním životě, jednou řekl: „Jít na mši svatou a nesetkat se s Ježíšem, to by byla tragédie.“ A Pán Ježíš si posteskl otci Piovi: „Na mé Srdce se zapomíná. Nikdo se nestará o Mou lásku, jsem stále zarmoucen. Můj dům se stal pro mnohé divadlem pro pobavení.“ Varhaníci jsou během liturgie zaneprázdněni starostmi souvisejícími s hudební stránkou dění, ale aspoň při proměňování řekněme Pánu: „Pane Ježíši, jsem tady s Tebou, prosím Tě, buď se mnou, buď v mém srdci.“
V dalším bloku výuky mluvil Miroslav Pšenička o denní modlitbě církve a o interpretaci žalmových útvarů, zodpověděl několik dotazů a představil základní varhanickou literaturu. Věnoval se i ordinariím: „Naše tři ordinaria jsou opravdovým pokladem a každé má svůj charakter,“ pronesl s úctou a mluvil o ordinariu P. Břízy, které je jakousi hudbou české tradice, pozdního romantismu a lidové písně. Je zdánlivě prosté, ale neoposlouchá se. Není to kýč. Jako každé kvalitní umění je inspirováno, od slova „spiro“ – duch. Autora vedl Duch svatý. Ordinarium P. Olejníka má nádherné zejména krátké části. A ordinarium Petra Ebena je světovým unikátem, neboť jeho autorem je skladatel světové třídy, přirovnávaný ve své generaci dokonce k O. Messiaenovi. To v tradici jiných národů není obvyklé, aby takto kvalitní skladatel komponoval hudbu pro zpěv lidu. Jeho ordinarium je nádherné a neotřelé. Do Creda zakomponoval Petr Eben jako organickou součást píseň Bůh všemohoucí.
„Duch hudby používané při liturgii by měl vycházet z gregoriánského chorálu, protože gregoriánský chorál není předně hudba, nýbrž je to modlitba, která se zpívá“, řekl pan Pšenička. V liturgické hudbě nejde o to, aby byla líbivá, ale aby byla duchovní. Při výběru skladeb pro liturgii se ptejme:
1. Je skladba liturgicky vhodná?
2. Je skladba hudebně kvalitní?
3. Dokáži ji provést kvalitně?
Lze hrát prostě a jednoduše, ale vkusně a funkčně. A naopak lze hrát zdatně a sofistikovaně, ale tak, že to nebude ku prospěchu liturgie. Koncertní hraní je něco jiného než doprovod mše svaté. Je třeba neodkazovat na sebe – interpreta, ale na Pána, jenž je středem liturgického dění.
Před závěrem setkání v kostele sv. Jakuba spojeným s ukázkou velkých i malých varhan řekl pan Pšenička zúčastněným: „Přál bych vám všem, abyste se na mši svaté setkávali s Pánem Ježíšem ve svém srdci. A také bych vám přál, abyste byli jako lampy. Lampa se nestará v prvé řadě o to, komu má svítit, ale že má hořet. Pro koho máte hořet a komu svítit, to nechte na Pánu.“
Když Pán Bůh dá, uskuteční se setkání za rok zase na jiném místě českobudějovické diecéze.