Co dělat, když

Co dělat, když…

1. chci nechat pokřtít dítě
   
   Svátost křtu je prvním krokem, který malé dítě, ale i dospělého člověka uvádí do vztahu Bohem a do společenství Církve. V prvé řadě se jedná o nezasloužený dar, který Bůh skrze Církev člověku nabízí. V případě, že máte zájem o křest dítěte, domluvte si schůzku s knězem, který bydlí ve vašem okolí, a požádejte ho o podrobnější informace. Obvyklým postupem je několik setkání s knězem, tzv. příprava, která vám jako rodičům má objasnit důležitost a smysl křtu a připravit vás na přijetí zodpovědnosti, která spočívá v tom, že své dítě budete vychovávat ve víře.
   
   
   
2. jsem dospělý a chci se nechat pokřtít
   
   Bůh volá každého člověka do vztahu přátelství jedinečným způsobem. Přesto je ale nutné, abychom na této cestě nebyli sami. Společenství, sdílení otázek, zkušeností, ale i pochybností, stejně jako doprovázení zkušenějším člověkem je při přípravě na přijetí křtu nezbytné. Obraťte se proto na jednu z vašich blízkých farností a zeptejte se na možnost přípravy. Příprava na křest dospělého trvá nejméně jeden rok, záleží však na vaší připravenosti, a tak je možné ji prodloužit až do té doby, než se budete cítit skutečně připravení. Křest není jenom dar, ale je to také úkol, který spočívá v tom, že slovy i skutky, zkrátka celým svým životem, ukazujeme světu, že jsme učedníci Krista.
   
   
   
3. se chceme vzít v kostele
   
   Svatba je jedním z důležitých okamžiků lidského života. Snoubenci si před Bohem a před svými blízkými stvrzují svoji vzájemnou lásku a slibují si úctu a věrnost v dobrém i ve zlém. Opřít manželství už od samého počátku o Boha a vyprošovat si jeho blízkost v čase štěstí, ale i v čase nejrůznějších překážek, je víc než otázkou estetické stránky místa svatebního obřadu. Příprava snoubenců obvykle trvá několik měsíců, proto je třeba obrátit se na nejbližší farní úřad s předstihem. K církevnímu obřadu je nutné, aby byl alespoň jeden ze snoubenců pokřtěný a žádnému z partnerů nebránily v uzavření manželství předchozí závazky.
   
   
   
4. zařizuji církevní pohřeb
   
   Smrt je přirozenou součástí našich životů, a i když se ji snažíme různě vytěsňovat, je třeba ji umět přijmout a nepropadat beznaději, protože smrt v křesťanské víře neznamená poslední tečku za životem člověka. Důstojné rozloučení s našimi blízkými je důležitým okamžikem pro nás pozůstalé. Církevní rozloučení je navíc svěření jejich celého života do Boží milosrdné lásky skrze modlitbu. Smuteční obřad je velmi často chvílí, kdy si i lidé, kteří normálně do kostela nechodí, uvědomí smysl života prožitého v lásce a dotknou se tajemství věčnosti. Nebojte se proto i v těchto těžkých okamžicích obrátit na kněze z nejbližší farnosti.
   
   
   
5. se ostýchám vstoupit do kostela
   
   Kostel není pro křesťany jen kulturní a historickou památkou odkazující na minulé doby, ale je především domem Božím, kde je bezprostředně přítomen Ježíš Kristus skrytý v chlebě ve svatostánku. Nemusíte se ostýchat vstoupit do kostela třeba i během bohoslužby, stačí jednoduše v tichosti vejít, posadit se a v klidu naslouchat. Mimo to existují i zvláštní příležitosti přímo určené k tomu, aby si každý mohl kostel prohlédnout a něco se o něm a o křesťanství dozvědět (Noc kostelů, koncerty a další kulturní akce…).
   
   
   
6. se zajímám o křesťanství
   
   Bůh v člověku nepřestává probouzet otázky po smyslu života. Spoustu toho víme, máme a dokážeme, ale přeci jen jsou oblasti, kdy si musíme poctivě přiznat, že se potácíme a nevíme si rady. Víra neposkytuje okamžité a zázračné odpovědi na všechna tajemství života, ale může nás postupně uvádět do vztahu s Tím, který je Jistotou i tehdy, když se všechno kolem bortí, a který Jediný může naplnit naše nejniternější touhy. Začít sám hledat odpovědi v Bibli či Katechismu katolické církve není špatné, ale často potřebujeme k výkladu a porozumění druhého člověka, který si na nás najde čas, naslouchá nám a je schopen na naše otázky odpovědět.
   
   
   
7. hledám svoje povolání a místo v životě
   
   Křtem a biřmováním jsme byli plně začleněni do Kristovy Církve a jsme povoláni k tomu, abychom svým životem dosvědčovali pravdy evangelia – radostné zvěsti, že Bůh se stal člověkem, aby člověka vysvobodil ze hříchu a dal mu věčný život. Duch svatý nás k tomu vybavuje svými dary a pro každého z nás připravuje jedinečnou cestu. Rozlišení vlastního místa v životě je duchovním procesem, ve kterém se setkává Boží volání s lidskou svobodou. Bůh nikoho nikam nenutí. Je to cesta, po které člověk duchovně dospívá, očišťuje své úmysly, zbavuje se různých schémat a strachů a rozpoznává své povolání. I proto je důležité, abyste se svými otázkami a často i neklidem nezůstávali uzavření sami v sobě. Pomoc zkušenějšího doprovázejícího, kterým nemusí být vždy jen kněz, je rozhodně žádoucí.
   
   
   
8. mi ublížil někdo z církve
   
   Ačkoli je Církev založena Kristem a věříme, že je svatá, stále je společenstvím obyčejných lidí, kteří se snaží se svými hříchy a slabostmi bojovat. V katolické církvi existuje kontaktní místo, jehož cílem je zprostředkovat péči a pomoc nezletilým a zranitelným osobám, které se staly obětí jakéhokoli zneužití, včetně pohlavního, duchovním či laikem v rámci církve. Členové tohoto centra jsou připraveni zprostředkovat odbornou duchovní a sociální péči, včetně terapeutické a psychologické pomoci, poskytnou orientační právní rady pro případné další kroky. O pomoc či vyslechnutí lze požádat anonymně. Více informací a kontakty na centrum naleznete na webových stránkách www.ochrananezletilych.cz.
   
   
   Základní informace o svátostech katolické církve najdete ZDE.