Zlatou medaili sv. Auraciána převzali, z rukou pomocného biskupa Pavla Posáda, Helena Faberová a JUDr. Antonín Mokrý. Karlu Fráňovi bude medaile předána dodatečně. Vyznamenání udělil diecézní biskup Vlastimil Kročil při příležitosti svátku stejnojmenného světce a mučedníka.
Ocenění 1. stupně – zlatou medaili sv. Auraciána obdržely jmenované osobnosti za zásluhy při šíření křesťanských hodnot a mimořádné přispění k rozvoji života diecéze.
Helena Faberová (1935) se narodila v Praze, ale naprostou většinu svého života prožila spolu s manželem Karlem v Jižních Čechách; od roku 1970 pak přímo v Českých Budějovicích. Již v mládí dokázala statečně čelit komunistickému útlaku a jejího ducha statečnosti mohli poznat i mnozí mladí křesťané, pro které byl dům rodiny Faberů dobrou školou a často i útočištěm. Téměř 20 let pracovala na českobudějovickém Biskupství a v roce 1990 se stala zakladatelkou a první ředitelkou Diecézní charity. Její práce se však neomezovala pouze na organizování charitativní činnosti; velkou měrou se rovněž zasloužila o usmiřování mezi Čechy a Němci, zvláště poté, kdy založila českou pobočku »Ackermann-Gemeinde«, tedy Sdružení, v jehož čele stála jako předsedkyně několik let. Pracovala také v Unii katolických žen a založila projekt »Magdala«, věnující se pomoci ženám, jež se staly součástí nucené prostituce.
Karel Fráňa (1940), po vystudování varhanní hry a dirigování na konzervatoři v Brně, nastoupil angažmá v operním souboru Jihočeského divadla, nejprve jako korepetitor a později jako sbormistr. Po pětadvacetiletém působení odešel do Prahy, kde působil pět let jako sbormistr v Národním divadle. Vyučoval také na českobudějovické konzervatoři, vedl »Jihočeské pěvecké sdružení« a komorní orchestr »Collegium Musicum Budvicense«. S jeho jménem je však spojena především katedrála sv. Mikuláše, kde od roku 1969 působil (s přestávkou mezi lety 1994-2000) jako regenschori, varhaník a dirigent »Katedrálního sboru« a to až do letošních velikonoc. Pan Fráňa také komponoval a jeho hudební skladby duchovního charakteru překračují hranice budějovické diecéze, když zaznívají v nejrůznějších částech naší země. Jeho mimořádně pokorný přístup a láska k liturgické hudbě, se pro mnohé staly inspirací.
JUDr. Antonín Mokrý (1928) je budějovický rodák (pokřtěný v katedrále sv. Mikuláše), pocházející z ryze katolické a vlastenecké, jihočeské rodiny, jejíž kořeny sahají do 16. století; je emeritní soudce, předseda Nejvyššího soudu České republiky v letech 1990 – 1992, od roku 1993 až do svého odchodu na odpočinek předseda Vrchního soudu v Praze. Dlouhá léta byl předsedou »Sdružení Jednoty českých právníků«. Ve své funkci předsedy – nejprve Nejvyššího soudu a následně i Vrchního soudu – aktivně přispěl k objektivnosti soudních rozhodnutí při navracení v době totality zabaveného majetku církevním právnickým osobám. Po sametové revoluci byl rovněž řadu let předsedou správní rady Univerzity Karlovy v Praze, kde se zasloužil o stabilizaci a demokratizaci činnosti univerzity, zejména při obnově jejích teologických fakult. Jeho přispěním byla také zhotovena pamětní deska umístěná na kanovnickém domě, kde dříve žil a zemřel generální vikář biskupa Jirsíka a probošt kapituly Mons. Vojtěch Mokrý, který patří vedle básníka Otakara Mokrého nebo poslance »Ústavodárného říšského sněmu« v Kroměříži JUDr. Antonína Mokrého, k mimořádným osobnostem rodu Mokrých.