To, co dnes žijeme, je jen předěl v proměně doby

Mons. Georg Gänswein; snímek: radiovativana.cz

Srdečně děkuji za pozvání na toto setkání, které jsem s radostí přijal. Mým úkolem je představit knihu Roda Drehera, který přijel z Ameriky a o němž jsem již slyšel mnoho mluvit. Benedikt z Nursie, otec mnišství, s nímž programatický titul knihy souvisí, byl velkou inspirací pro mou dnešní účast. Byl jsem však také velmi vzrušen a dojat datem, v němž se s naším vzácným autorem setkáváme v Římě.

Neboť dnes je 11. září, které se v Americe od podzimu 2001 nazývá jednoduše Nine/Eleven, aby se připomínala apokalyptická tragédie, během níž členové teroristické organizace Al-Káida zaútočili na Spojené státy v New Yorku a ve Washingtonu před očima celého světa, když jako granát použili unesená dopravní letadla plná cestujících.

Čím více jsem se v bouři zpráv posledních týdnů začítal do knihy Roda Drehera, tím více – zvláště po zveřejnění zprávy Grand Jury státu Pensylvánie -jsem v tomto našem setkání musel rozpoznávat skutečné a opravdové vedení Boží Prozřetelnosti: dnes se i katolická Církev plná zmatení dívá na svůj vlastní Nine/Eleven, na své vlastní 11. září, třebaže tato katastrofa bohužel není spojena s jedním jediným datem, nýbrž s mnoha dny a roky a s bezpočtem obětí.

Strašlivé poselství

Prosím, abyste mi rozuměli: nemám v úmyslu srovnávat ani oběti ani počty zneužití v oblasti katolické církve s 2 996 nevinnými osobami, které 11. září ztratily život v důsledku teroristických útoků na Světové obchodní centrum a na Pentagon.

Dosud ještě nikdo nezaútočil na Kristovu Církev plně obsazenými dopravními letadly. Bazilika sv. Petra stále stojí a rovněž i katedrály ve Francii, Německu či v Itálii, které jsou i nadále symbolem v mnoha městech západního světa, od Florencie po Chartres, přes Mnichov a Kolín nad Rýnem.

A přesto zprávy pocházející z Ameriky, z nichž se dozvídáme o tolika duších nezvratně a smrtelně zraněných kněžími katolické církve, nám přinášejí ještě strašlivější poselství, než kdyby nás zasáhla zpráva o nenadálém zřícení všech kostelů Pensylvánie, společně s „Bazilikou Národního Chrámu Neposkvrněného Početí“ ve Washingtonu.

Když toto říkám, vzpomínám, jako by to bylo včera, na 16. duben 2008. Tehdy jsem doprovázel papeže Benedikta XVI. právě v tomto národním chrámu katolické církve v USA. Snažil se dojemným způsobem pohnout biskupy, kteří se zde sešli z celých Spojených států: hovořil sehnutý kvůli „hluboké hanbě“ způsobené „sexuálním zneužíváním nezletilých ze strany kněží“ a „obrovskou bolestí, kterou musely vaše komunity snášet, když lidé Církve zradili své závazky a kněžské úkoly podobným, závažně nemravným chováním“.

Dnes je mezi námi Rod Dreher, který svou knihu otevírá těmito slovy: „Nikdo neviděl blížící se záplavu, opravdovou potopu světa.“ Ve svých poděkováních vyjadřuje zvláštní vděčnost Benediktu XVI. A mně se zdá, že rozsáhlé části své knihy napsal jako tichý dialog s emeritním papežem, který se odmlčel. Poukazuje na jeho prorockou a analytickou moc, když například uvádí:

„V roce 2002 řekl tehdejší papež, že duchovní krize, do níž Západ upadl, je vážnější než pád Římské říše ke konci pátého století. Světlo křesťanství zhasíná na celém Západě. “

Snímek: Flickr, Sharon Mollerus (CC BY 2.0)

Církev bude stále trpět

Dovolte mi, abych i já mohl doprovázet prezentaci knihy Benediktova cesta od Roda Drehera slovy vypůjčenými od papeže Benedikta XVI., jež zazněla během výkonu jeho úřadu, neboť pro mě zůstala nezapomenutelná a stále se vracela do mé mysli v průběhu mé četby knihy: například ona z 11. března 2010, kdy při letu do Fatimy sdělil novinářům: „Pán nám řekl, že Církev bude stále trpět, různými způsoby, až do konce světa… Co se týče nových věcí, které dnes můžeme odhalit (v tomto třetím tajemství poselství z Fatimy), je mezi nimi i fakt, že útoky na papeže a na Církev nepřijdou pouze zvenčí, nýbrž utrpení Církve přicházejí právě z nitra Církve, z hříchu, který je v Církvi. I o tom jsme vždy věděli, avšak dnes to vidíme způsobem skutečně děsivým: že největší pronásledování Církve nepochází od nepřátel zvenku, nýbrž rodí se z hříchu v Církvi.“

Tehdy byl papežem již pět let. A více než před pěti lety – 25. března 2005 – během Křížové cesty v Koloseu, před umírajícím Janem Pavlem II., vyřkl kardinál Ratzinger při meditaci u devátého zastavení následující slova:

„Co nám může říct třetí Kristův pád pod tíhou kříže? Možná nás upomíná na pád člověka obecně, na oddálení se mnohých od Krista, na příklon k sekularismu bez Boha. Ale nemáme také myslet na to, jak mnoho musí Kristus trpět ve své vlastní Církvi? Kolikrát dochází ke zneužití svátosti jeho přítomnosti, do jaké prázdnoty a zloby srdce často vchází! Kolikrát se účastníme mše svaté tak, že si na něj ani nevzpomeneme! Kolik špíny je v Církvi, a zvláště rovněž mezi těmi, kdo by mu v kněžství měli plně patřit. Kolik pýchy, kolik sebe-spokojenosti! Toto vše je přítomno v jeho utrpení. Zrada učedníků, nehodné přijímání jeho Těla a Krve je jistě největší bolestí Spasitele, tím, co mu proniká srdce. Nezbývá nám než zvolat z hloubi duše: Kyrie, eleison – Pane, zachraň nás!“

V dřívější době nás Jan Pavel II. učil, že pravý a úplný ekumenismus je ekumenismus mučedníků, za který se v naší tísni můžeme modlit ke svaté Edith Stei-nové nebo Dietrichovi Bonhoeferovi jako k těm, kdo nás předešli do nebe. Jak jsme však postupem času poznali, existuje také ekumenismus obtíží a světskosti, ekumenismus nevíry a obecného odklonu od Boha a od Církve, který prolíná všemi církvemi. Je tu i ekumenismus obecného zatemnění vědomí Boha. Proto to, co dnes prožíváme, je jen předěl v proměně doby, o němž prorocky mluvil Dreher v Americe již před jedním rokem. Viděl přicházet velkou potopu!

Odklon od Boha a od Církve

Přesto pevně trvá na tom, že odklon od Boha není způsoben tím, že by Bůh neexistoval, nýbrž tím, že mnoho lidí již Boha neuznává, poněvadž před Pánem se utvořilo mnoho stínů, které ho zneviditelňují. Dnes to jsou stíny hříchů, špatných skutků a zločinů uvnitř Církve, jež mnohým lidem zatemňují zrak, takže nevidí Pánovu zářivou přítomnost.

Ona lidová Církev, v jejímž lůně jsme se ještě my narodili, se postupem tohoto procesu zatemňování vytratila, již neexistuje, zahynula. To platí pro Evropu, v Americe měl vývoj poněkud jinou podobu. Zdá se Vám, že je tento tón přehnaně dramatický?

Dramatická jsou čísla vyjadřující počet lidí, kteří opustili Církev. Avšak ještě dramatičtější je další údaj: podle posledních průzkumů se z katolíků v Německu, kteří Církev ještě neopustili, schází každou neděli v chrámech Božích při společném slavení nejsvětější Eucharistie pouhých 9,8 %.

To ve mně opět budí vzpomínku na slova Benedikta XVI. pronesená během jeho první cesty po jeho zvolení do papežského úřadu. Bylo to 29. května 2005, když se na břehu Jaderského moře obrátil k publiku sestávajícímu převážně z mladých lidí s tím, že neděle je jako „každotýdenní Velikonoce“ „výrazem totožnosti křesťanského společenství a středem jeho života a jeho poslání“. Papež připomněl, že téma zvolené Eucharistickým kongresem („Bez neděle nemůžeme žít“) bylo motivováno událostmi roku 304, kdy císař Dioklecián zakázal křesťanům pod trestem smrti vlastnění knih Písma svatého, nedělní setkávání při slavení Eucharistie a zřizování míst pro jejich shromažďování. A pokračoval: V Abiténě, v malém městečku dnešního Tuniska, bylo 49 křesťanů v neděli přistiženo při slavení Eucharistie v domě Ottavia Feliceho, čímž porušili císařské nařízení. Byli zatčeni a odvedeni do Kartága k výslechu před prokonzula Anulina. Mezi výpověďmi je význačná i ta, kterou prokonzulovi podal jistý Emeritus jako odpověď na otázku, proč porušili přísný císařský zákaz. Řekl: ,Sine dominico non possumus‘: tj. bez nedělního setkávání se ve společenství při slavení Eucharistie nemůžeme žít. Scházely by nám síly v boji s každodenními obtížemi a podlehli bychom. Po krutém trýznění bylo těchto 49 mučedníků z Abi-tény popraveno. Tak stvrdili vlastní krví svou víru. Zemřeli, avšak zvítězili: my na ně dnes vzpomínáme v jejich slávě u Krista vzkříšeného.“ Co to znamená?

Tajemství nepravosti

Znamená to, že to, co jsme ještě v dětském věku poznali v řečených lidových církvích jako tzv. „nedělní povinnost“, je ve skutečnosti nejcennějším rozpoznávacím znamením křesťanů. A že je starší než všechny lidové církve. Proto se jedná o skutečnou krizi, kterou je katolická církev stižena již po delší čas. Jde o krizi, jejíž příchod vnímali již má matka a můj otec – „vidění, jak se ohavnost zpustošení vzmáhá na svatém místě“ – kterou ostatně asi každá generace v dějinách Církve vnímala na svém horizontu.

V poslední době se ale vyskytly dny, v nichž jsem se cítil jakoby přenesen zpět do období mého dětství – do kovárny mého otce v Černém lese, kde jsem slýchal údery kladiva o kovadlinu, které se ozývaly bez přestání, avšak tentokrát již bez mého otce, do jehož jistých rukou jsem se svěřoval jako do těch Božích.

V tomto pocitu nejsem jistě sám. V květnu také Willem Jacobus Eijk, kardinál a arcibiskup utrechtský, připustil, že když se dívá na současnou krizi, myslí na „závěrečnou zkoušku, kterou bude muset Církev projít“ ještě před příchodem Krista – popsanou v paragrafu 675 Katechismu katolické církve – a která „otřese vírou mnoha věřících“. „Pronásledová-ní“ – pokračuje katechismus – „jenž doprovází putování Církve na zemi, odhalí ,tajemství nepravosti?‘

S tímto „tajemstvím nepravosti“ je Rod Dreher velmi dobře obeznámen, jako by měl zkušenost exorcisty. Dokázal to rekonstrukcí událostí posledních měsíců, v nichž se zaměřil – snad více než jiní novináři – na odhalení skandálu spojeného s bývalým arcibiskupem z Newarku a Washingtonu. Dreher přesto není investigativním novinářem. Není ani vizionářem, nýbrž střízlivým analytikem, který již delší dobu sleduje bystrým a kritickým pohledem stav Církve a světa, přičemž ale navzdory všemu i nadále hledí na svět láskyplnýma očima dítěte.

Krize Církve je krize kléru

Proto Dreher nepředkládá apokalyptický román, jakým byl třeba slavný Pán světa, jímž v roce 1906 anglický představený Robert Hugh Benson otřásl anglosaským světem. Dreherova kniha je naopak spíše podobná praktickým a uskutečnitelným návodům pro rekonstrukci archy: jelikož ví, že neexistuje žádná přehrada, která by mohla zastavit velkou potopu, potopu, která se již delší čas valí na starý křesťanský Západ, k němuž samozřejmě počítá i Ameriku.

Odtud je okamžitě patrný trojí rozdíl mezi Dreherem a Bensonem: zaprvé, jako autentický Američan je Dreher praktičtější než poněkud bizarní Angličan z Cambridge z doby předcházející první světovou válku. Dále, jako občan Louisiany je Dreher takříkajíc vystaven náporu uragánu. A konečně, není klerik ani člen nějakého náboženského řádu, nýbrž laik, který se snaží získat duše pro Boží Království ohlašované Ježíšem Kristem. Nečiní to na základě pověření, které by mu bylo uloženo někým jiným, nýbrž vznáší se na křídlech entuziasmu a absolutně osobního volního rozhodnutí. V tomto smyslu je člověkem, který plně odpovídá na přání a vkus papeže Františka, poněvadž nikdo jiný v Římě než on si neuvědomuje lépe, že krize Církve je ve svém jádře krizí kléru.

A že tedy udeřila hodina silných a rozhodných laiků, zvláště v nových nezávislých katolických sdělovacích prostředcích, jejichž příkladem je právě Rod Dreher.

Lehkost jeho vyprávěcího stylu zřejmě patří k nejvznešenější tradici jižní části Spojených států amerických. Byl to Mark Twain, který ho proslavil všude ve světě. Před chvílí jsem řekl, že jsem se v poslední době v mých vzpomínkách přenášel do kovárny mého otce, kde se ozývaly údery jeho kladiva o kovadlinu. A musím přiznat, že při snadné a hladké četbě této důležité a významné knihy jsem se často ocital v dobrodružném světě mého dětství, když jsem se jako snící chlapec honil za Tomem Sawyerem a jeho přítelem Huckem Finnem.

Vrátit se do Nursie

U Roda Drehera ale nejde o sny, nýbrž o fakta a analýzy, které shrnuje do vět jako je ta následná: „Psychologický člověk… je nyní pánem kultury – tak jako se bezpochyby Ostrogóti, Visigóti, Vandalové a další dobyvatelé zmocnili toho, co zbývalo z Římské říše.“ Anebo také v této: „Naši vědci, naši soudci, naši vládci a naši umělci – spolupracují všichni společně na demolici víry, rodiny, rodu, a dokonce toho, co znamená být člověkem. Naši barbaři vyměnili zvířecí kůže a kopí za značkové oblečení a mobilní telefony. “

Třetí kapitola se počíná těmito slovy: „Vrátit se zpět v čase není možné, ale vrátitse do Nursie ano.“ O něco dále pokračuje v aktuálním prorockém tónu bez jakékoli zlovolnosti: „Podle legendy poznamenal Napoleon v jedné debatě s jistým kardinálem, že má moc zničit Církev. ,Výsosti,‘ odpověděl kardinál, ,my, klérus, jsme v posledních osmnácti stoletích udělali vše pro to, abychom Církev zničili. To se nám nepodařilo a nepodaří se to ani vám‘.“

„Čtyři roky poté, co vyhnal benediktinské mnichy z místa, které bylo jejich domovem po téměř tisíc let, Napoleonova říše byla v troskách a sám Napoleon byl ve vyhnanství. Dnes je možné opět slyšet gregoriánský chorál v rodném světcově městě. “

V této Nursii bylo ale také slyšet hluboké dunění velkého zemětřesení, které v srpnu 2016 postihlo město a které v několika vteřinách zanechalo po bazilice svatého Benedikta jenom trosky. Pouze její portál zůstal zachován. Téměř ve stejném čase se snášely prudké deště na rodné město Roda Drehera na horním toku Mississipi. Dvě dramatické klíčové scény, které se jako v božské režii nacházejí na počátku a na konci jeho knihy. Jako kdyby byly objasněním jediné teze, kterou Dreher takto formuluje v první kapitole: „Skutečnost naší situace je opravdu alarmující, nicméně není nám dovoleno vidět hystericky všechno černě. V této krizi je zapsáno skryté požehnání, chceme-li otevřít oči, abychom ho viděli… Přicházející bouře by mohla být prostředkem, jímž nás Bůh osvobodí. “

Symbol naděje

V posledních dnech bylo v rámci Církve často opakovaně slyšet cosi o zemětřesení spojené s oním zřícením, díky němuž, jak jsem řekl, nyní i Církev zakusila svůj „Nine/Eleven“, své 11. září.

Rod Dreher naopak popisuje reakci mnichů z Nursie na katastrofu, která proměnila v trosky klášter v místě narození svatého Benedikta, skrovnými slovy, o něž se s vámi musím podělit, neboť jsou velmi významná a výmluvná:

„Benediktinští mniši z Nursie se stali pro svět znamením tolika způsoby, které jsem nepředvídal, když jsem se pustil do psaní této knihy. V srpnu 2016 postihlo jejich území ničivé zemětřesení. Když otřes udeřil v nočních hodinách, mniši byli vzhůru a modlili se ranní chvály. Utekli z kláštera a shromáždili se v bezpečí na otevřeném náměstí. O něco později otec Cassiano sdělil, že zemětřesení symbolizuje rozpadání se křesťanské kultury na Západě, ale že v té noci byl skryt ještě druhý symbol naděje: ,Druhým symbolem byly osoby shromážděné v modlitbě okolo sochy svatého Benedikta na náměstí,’napsal těm, kdo je podpořili. ,To je jediný způsob, jak se dát do rekonstrukce’.”

Po tomto svědectví otce Cassiana bych se vám chtěl svěřit, že rovněž Benedikt XVI. se od chvíle své rezignace považuje za starého mnicha, který po 28. únoru 2013 cítí jako svou povinnost věnovat se zvláště modlitbě za Matku Církev, za svého nástupce Františka a za Petrův úřad ustavený samotným Kristem.

Proto by s ohledem na Dreherovu knihu onen starý mnich z kláštera Mater Ecclesiae za bazilikou svatého Petra odkázal na projev vyslovený jím samým, když byl ještě v papežském úřadě, a který pronesl na Collége des Bernardins v Paříži 12. září 2008 – tedy zítra tomu bude přesně deset let – před intelektuální elitou Francie. Z těchto důvodů bych Vám chtěl připomenout tento proslov tím, že z něj budu citovat několik pasáží.

Quaerere Deum

Benedikt XVI. tehdy řekl, že ve velkém kulturním zmatku vyvolaném migrací kmenů a vznikáním nového státního uspořádání byly kláštery místa, v nichž přežívaly poklady staré kultury a kde se, ve spojení s ní, pomalu formovala kultura nová. Poté položil otázku: „Ale jak k tomu došlo? Jaká byla motivace osob, které se v těchto místech shromažďovaly? Jaké měly úmysly? Jak žily? Především a jako první věc je třeba říct, s velkým realismem, že jejich úmysl nebyl vytvořit nějakou kulturu a ani nechtěli zachovat kulturu minulosti. Jejich motivace byla mnohem prostší. Jejich cílem bylo: quaerere Deum, hledat Boha. Ve zmatku doby, v němž se nic nezdálo trvalé, chtěli konat podstatné dílo: vynaložit síly k tomu, aby nalezli to, co má hodnotu a trvá stále, aby nalezli Život sám. Hledali Boha. Od věcí druhotných chtěli přikročit k věcem prvotním, k tomu, co jediné je důležité a důvěryhodné. Říká se, že byli orientováni eschatologicky. Ale tomu nemáme rozumět v časovém smyslu, jakoby hleděli na konec světa či na vlastní smrt, nýbrž ve smyslu existenciálním: za provizorními skutečnostmi hledali skutečnost definitivní… Quaerere Deum, hledat Boha a nechat se od něj najít: to dnes není o nic méně nutné než v minulých dobách. Kultura pouze pozitivistického typu, která by otázku po Bohu vykázala jako nevědeckou do subjektivní oblasti, by byla kapitulací rozumu, vzdání se jeho nejvyšších možností, a tudíž zhroucením humanismu, jehož důsledky by nemohly nebýt vážné. To, co založilo kulturu Evropy, hledání Boha a připravenost mu naslouchat, zůstává také dnes základem každé opravdové kultury. “

Potud Benedikt XVI. 12. září 2008 ohledně opravdové „volby“ svatého Benedikta z Nursie. Takže o Dreherově knize mi nezbývá než říci toto: neobsahuje žádnou hotovou odpověď. Nenaleznete v ní žádný neomylný recept nebo klíč, jímž by se daly otevřít všechny brány, které byly do určité doby přístupné, avšak v současnosti se opět zavřely. Mezi první a poslední stránkou na vás ale čeká autentický příklad toho, co před deseti lety papež Benedikt řekl o benediktinském duchu v počátečních dobách. Jde o skutečné „Quaerere Deum”. Je to ono hledání pravého Boha Izáka a Jakuba, který nám v Ježíši Kristu ukázal svou lidskou tvář.

Nihil amori Christi praeponere

Proto mi tane na mysli věta z kapitoly 4,21 Řehole svatého Benedikta, která neustále a mlčky prolíná a oživuje celou Dreherovu knihu, jako by šlo o její cantus firmus. Jde o památná slova: „Nihil amori Christi praeponere”, znamenající v překladu: „Ničemu ať se nedává přednost před Kristovou láskou“. To je klíč, jemuž se vděčí za celý zázrak západního mnišství.

Benedikt z Nursie byl majákem v dobách stěhování národů, když v bouřích tehdejšího času zachránil Církev a v jistém smyslu tím znovu založil evropskou civilizaci.

Nyní po desetiletí – a nejen v Evropě, nýbrž po celé zemi – znovu zažíváme stěhování národů, které už nikdy neskončí, jak jasně uznal papež František, když se s důrazem dovolával našeho svědomí. Ani v tomto směru tedy není všechno rozdílné ve srovnání s dřívějškem.

Jestliže se tentokrát Církev nedokáže s Boží pomocí obnovit, bude ohrožen celý projekt naší civilizace. Mnozí se domnívají, že již dnes není pochyb o nemožnosti obnovy Církve Ježíše Krista z katastrofy jejích hříchů, které ji takříkajíc pohltí.

A právě v této hodině přichází Rod Dreher se svou knihou, aby ji představil poblíž hrobů svatých Apoštolů. Uprostřed temnot zakrývajících Boha, z nichž padá strach na celý svět, k nám promlouvá: „Církev nezemřela, pouze spí a odpočívá.“

Církev je živá

A nejen to. Zdá se, že nám také říká: Církev je mladá. Sděluje to s takovou radostí a svobodou, s jakými to řekl Benedikt XVI. při první mši po svém nástupu do Petrova úřadu 24. dubna 2005. Ještě jednou vzpomenul na utrpení a smrt svatého Jana Pavla II., jemuž stál po boku jako spolupracovník po mnoho let, a obrátil se na každého z nás na náměstí svatého Petra slovy:

„Právě ve smutných dnech papežovy nemoci a smrti se obdivuhodným způsobem našim očím odhalilo toto: Církev je živá. Církev je mladá. Nese v sobě budoucnost světa, a proto také každému z nás ukazuje cestu do ní. Církev je živá a my to vidíme: zakoušíme radost, kterou Zmrtvýchvstalý slíbil svým učedníkům. Církev je živá – je živá, poněvadž Kristus je živý, protože vstal skutečně z mrtvých. V bolesti, která byla přítomná ve tváři Svatého otce o Velikonocích, jsme kontemplovali tajemství Kristova utrpení a zároveň jsme se dotýkali jeho ran. Avšak ve všech těchto dnech jsme se také mohli, v hlubokém smyslu, dotknout Zmrtvýchvstalého. Po krátkém období temnoty nám bylo umožněno zakusit radost, kterou přislíbil jako plod svého zmrtvýchvstání.“

Ani satanské 11. září nebude moci oslabit či zničit tuto pravdu o původu obecné katolické církve založené zmrtvýchvstalým a vítězným Pánem.

Proto musím s velkou upřímností připustit, že tento čas velké krize, která je dnes patrná všem, vnímám především jako dobu milosti. Neboť nakonec to nebude žádné „zvláštní úsilí“, které nás „osvobodí“, nýbrž „pravda“, jak nás ujistil Pán. S touto nadějí hledím na skutek obnovy, jímž Rod Dreher v souladu s požadavkem Jana Pavla II. „očišťuje naši paměť“. A tak jsem četl jeho Benediktovu cestu s vděčností jako obdivuhodný zdroj inspirace. V posledních týdnech mě nic jiného nepřinášelo tolik útěchy.

Děkuji Vám za pozornost.

Mons. Georg Ganswein http://romualdica.blogspot.com Přeložil Roman Cardal (Mezititulky redakce)