Příklad sv. Auraciána nás povzbuzuje k lásce a životu s Kristem

Snímky: M. Bína / BCB

Relikviář s ostatky křesťanského mučedníka žijícího na přelomu 2. až 3. století, byl po celý den vystaven k úctě v katedrále sv. Mikuláše.

Mučednictví začíná svědectvím o Kristu

„Příklad sv. Auraciána, jehož si dnes připomínáme, je pro nás stále aktuální. Svatí nejsou anachroničtí, mimo současnost, naopak, jsou nad časem. Byli zkoušeni a nyní se nacházejí v Boží náruči. Mučedníci směli v Krista nejen věřit, ale pro něj i trpět. Zemřeli s ním, aby spolu s Kristem mohli žít. Křesťanské mučednictví je projevem víry a především lásky k Bohu. Láska projevovaná přijetím utrpení a smrtí patří k nejsilnějším svědectvím o Kristově božství,“ zdůraznil v homilii otec biskup Pavel Posád. Připomněl současného papeže Františka, který mnohokrát opakoval, že právě dnes, aniž by se tak zdálo, je více pronásledovaných a trpících křesťanů, než tomu bylo v prvních staletích.

Fotogalerie

Diecézní ocenění 1. stupně – zlatou medaili sv. Auraciána převzal Ing. Aleš Krejčů (1944). Ocenění 2. stupně – stříbrnou medaili převzali Jindřiška Kohoutová (1929), Josef Batík (1939), Pavel Boudal (1942).

„V závěru slavnostní bohoslužby s prosbou za město jsme již tradičně předali zvláštní ocenění několika diecézanům. Každý z nich se svým způsobem zasloužil o šíření křesťanské víry a kultury ve svém okolí. Jistě není možné ocenit všechny kandidáty, vždy tak alespoň některé, kteří jsou pro ostatní velkým povzbuzením“, řekl biskup Pavel Posád.

Starají se nejen provoz kostelů

„Proč bych nepomohl?“ říká Josef Batík, letitý kostelník v Kájově. „Skutečně fungují Boží mlýny, pomalu ale jistě. Kostela jsem se ujal v době, kdy se o něj nikdo nestaral. Nezbylo než vzít klíče, otevřít kostel a připravit kalich… Staral jsem se, jak jsem uměl a neptal se, co za to. Teď jsem velmi překvapený a potěšen, že mi děkují.“ 

Ocenění bylo překvapením také pro Pavla Boudala, bez kterého se provoz katedrály sv. Mikuláše a dalších českobudějovických kostelů aktuálně neobejde. „Nečekal jsem to. Službu pro katedrálu mám rád, a pokud se mnou budou spokojeni i nadále, budu pokračovat. Práce je hodně, ale stále mám chuť, také díky podpoře rodiny,“ uvedl bezprostředně po převzetí stříbrné medaile.

Oceněné osobnosti

Ing. Aleš Krejčů (*1944), který pochází z Deštné na Jindřicho-hradecku. Po úspěšných studiích na průmyslové škole v Budějovicích a architektury na ČVUT v Praze, pokračoval na postgraduálním studiu dějin architektury a umění. Od roku 1967 byl nepřetržitě zaměstnán v institucích památkové péče. Po sametové revoluci, tedy přesněji od roku 1991, byl ředitelem Památkového ústavu v Českých Budějovicích a v letech 2004-2005 generálním ředitelem Národního památkového ústavu v Praze. V období působnosti Otců biskupů Vlka a Lišky, byl rovněž členem diecézní komise pro umění a památky, v současné době je členem diecézní liturgické komise. Činný byl i jako vysokoškolský pedagog na Filozofické a Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Od doby penzionování v roce 2006 působí i nadále na Generálním ředitelství Národního památkového ústavu jako analytik v oboru památkové péče. Je členem Rady Státního fondu kultury a dlouhodobě působí v odborných komisích Ministerstva kultury.

Jindřiška Kohoutová (*1929), pochází z Boršova, kde se narodila v rodině tamního varhaníka Vojtěcha Beránka a jeho manželky Marie. Po Obecní škole navštěvovala školu U sv. Josefa v Č. Budějovicích, a když za 2. světové války byla škola uzavřena, přešla do měšťanské školy U Srdce Páně na Rudolfovské třídě; je tak jednou z mála dosud žijících pamětnic bývalého církevního školství pod vynikajícím vedením řádových sester. Když se provdala, žila i nadále ve svém rodném domě v obětavé péči o domácnost, rodinu i své staré rodiče. Po svém otci získala hudební nadání a tak od svých sedmnácti let usedala za varhany v boršovském kostele, aby doprovázela liturgii nejen mešními písněmi, ale i skladbami světově proslulých skladatelů; této její schopnosti a umění si povšimla i Česká televize v jednom ze svých hudebních pořadů. Nikdo by už nespočítal, kolik za 70 let odehrála mší, svateb či pohřbů, nejen v boršovském kostele, ale i v širokém okolí. I přes svůj požehnaný věk 90. let, které oslavila minulý měsíc, stále zůstává aktivní ve své službě.

Josef Batík (*1939), pochází z Dvorce, které leží nedaleko starobylého kostela sv. Vojtěcha v Lštění; právě tam se zrodila i jeho láska pro dům Boží. Po studiích na vimperské „jedenáctiletce“, přešel na Papírenskou školu v Hostinném a poté začal pracovat v Jihočeských papírnách ve Větřní, nejprve jako mistr odborného výcviku a poté – v 70. letech jako politicky neschopný – v dělnické profesi. Od roku 1965, kdy se oženil, žije s rodinou v Kájově. V roce 1970 převzal službu kostelníka a věrně ji vykonával celých 50 let. Aktivně se zapojoval do dění ve farnosti a byl oporou duchovním správcům. Po celá dvě desetiletí pomáhal trpělivě odstraňovat drobné závady na objektu kostela i fary, čímž přispěl k záchraně kájovské poutní svatyně. V roce 1990 byl zvolen do zastupitelstva obce, kde zůstal tři volební období, z nichž první dvě období, zastával funkci místostarosty. Tím se posílila spolupráce mezi obcí a farností. Jako předseda komise péče o památky mapoval a organizoval opravy drobné sakrální architektury a staral se o jejich záchranu. Zvláště cenná je jím pořízená fotodokumentace, zahrnující posledních více než padesát let života kájovské farnosti.

Pavel Boudal (*1942) je budějovický rodák. Po složení maturitní zkoušky na budějovické „jedenáctiletce“ mu nebylo umožněno, aby pokračoval v dalším studiu na Vysoké škole a tak pracoval v nejrůznějších profesích. Velkou životní změnou byl pro něj rok 1969, kdy ho tehdejší biskup Hlouch přizval ke službě v katedrálním chrámu sv. Mikuláše. Stal se kostelníkem nejen v katedrále, ale odpovědnost převzal i za všechny filiální kostely v celé farnosti. Vždy s velkou ochotou a odpovědností byl nápomocen všem budějovickým biskupům, děkanům a celé řadě dalších kněží. Během této jeho služby kostelníka, kterou tedy vykonává letos již padesátým rokem, se významně podílel i na opravách nejen všech kostelů ve farnosti, ale i několika dalších kostelů v okolí. Dodnes, pokud je třeba, dokáže nahradit varhaníka a zasedne za nástroj, kterým nejen doprovodí liturgický zpěv při mši, ale varhany dokáže i odborně opravit. Jeho život je nerozlučně spjat s katedrálou a katedrálu bez něj si ani nelze představit.

(Autor článku: Miroslav Bína)