Oblíbený bojovník za lidství

Poslední převor strakonického konventu maltézských rytířů Frá Antonín Voráček; zdroj: Deník.cz

Narodil se 20. června 1889 ve Švihově. Během studií teologie vstoupil k johanitům a tak během 1. světové války přišel do Strakonic. Po několika letech se stal zdejším děkanem, a když se začal stupňovat vliv komunistické moci také převorem strakonického a následně i pražského konventu.

Od svého příchodu do Strakonic se věnoval kněžské službě, ale také výuce náboženství na měšťanské škole i na gymnáziu (1920 – 1948). Byl zapojen v mnoha spolcích, přičemž byl lidem milý nejen krásou lidství, kterou nesl, ale překrásným hlasem, který zazníval zpěvem při mnoha příležitostech a na který pamětníci vzpomínají dodnes. Vždyť ještě v době studia uvažoval o kariéře operního pěvce!

Antonín Voráček se zapojil do protifašistického odboje. Oblíbený kněz byl ale mnohem větším trnem v oku komunistické diktatuře, a tak byl v r. 1953 zatčen a uvězněn. Po propuštění na amnestii v r. 1960 se už ale nemohl do Strakonic vrátit. Tak se komunisté báli pevných a dobrých lidí!

Umírá v 16. dubna 1978 v rodném Švihově, kde prožil závěr života. Dál se snažil v rámci možností být nápomocen a v kontaktu s lidmi, kteří u něj hledali oporu. Jeho kolega ze strakonického gymnázia, prof. Fiala se s ním loučil také těmito slovy: „Vaše srdce bylo vždy otevřeno všemu dobru a mělo nekonečné rozpětí. Od malička se již vzpínalo po hvězdách. Od malička toužilo vzhůru, výše.  Vaše srdce se rozletělo tam, kam celá Vaše bytost směřovala: k Dobru, ke Kristu a k Pravdě.  A v tom bylo Vaše štěstí.“

„Na pana děkana Voráčka se nedá zapomenout,“ říká pamětnice paní Repešová, „když jsem jej potkala, vždy jsem pocítila ve svém nitru úžasnou úctu k němu.“ Dětské radovánky se vybavují také paní Trojanové: „Jednou nás během hraní na faře musel dokonce napomenout, ale příliš přísný nebyl.“ Tehdejší ministrant Robert Šíp vypráví, jak se kluci těšili, kdo z nich bude moci jet s panem děkanem na pouť do některé z okolních vesnic. „To, co mu následně provedli komunisté, aby ho mohli odsoudit, bylo podlé,“ dodává, když popisuje tehdejší praktiky, kdy na fary, do selských stavení či klášterů byly podsouvány zbraně s úmyslem vytvořit důvod k zatčení a odsouzení.

Jeho dobrota, hloubka a lidství bylo pro komunisty tak nepřijatelné, že se ho báli ve Strakonicích nechat i jako důchodce. Přece však zanechalo mnoho dobrého v lidských srdcích a to nejen pro jeho zpěv, o kterém nejeden člověk prohlašuje, že se nechal srovnat pouze s pěvcem Eduaredem Hakenem.

(Autor článku: Roman Dvořák)