Ateismus vědeckou disciplínou?

P. Paweł Bortkiewicz; zdroj: Youtube.com

Myslím si, že náš svět, náš život a naše poslání je tak fascinujícím tajemstvím, že je škoda času na zmatené úvahy o hypotézách jiných světů a jiného života – říká v rozhovoru s PCh24.pl polský kněz a profesor dogmatiky P. Paweł Bortkiewicz.

Když roku 1961 Jurij Gagarin v kosmické lodi Vostok jako první člověk v dějinách vyletěl do vesmíru, pro mnoho osob bylo mnohem důležitější než tato vlastní událost údajné „zjištění“, že ruský kosmonaut tam nikde „neviděl Boha“. Proč?

Pro marxismus problém existence Boha byl vždycky klíčový. Marxismus Boha totálně sesadil z trůnu se všemi důsledky. Komunisté tvrdili, že když není Bůh, tak není ani žádný Stvořitel, ani žádný Spasitel. Neexistuje ani žádná Bohem stvořená racionální lidská přirozenost, ani objektivní pravda. Místo toho hlásali marxisté vizi „stvoření“ skrze ekonomicko-společenské vztahy a nauku, že „člověk sám sebe spasí“. To bylo faktickým „opiem lidu“. Celý ten zlověstný projekt měl ale smysl pouze za předpokladu, že „Bůh neexistuje“. To však nešlo dokázat racionálně, logicky. Musel být k tomu povolán „svědek“ – v tomto případě Gagarin. Samozřejmě taková argumentace byla a zůstává směšná, stejně tak i jiné „vědecké“ metody sovětského marxismu.

Jak na to reagovala katolická církev? Podařilo se jí dát na tuto komunistickou antikatolickou propagandu pádnou odpověď?

Je těžké hodnotit to celkově. Církev ale podle mne podcenila zničující sílu marxismu. Nezapomeňme, že v 50. letech významní teologové Západu bohužel „čerpali“ z marxismu své inspirace pro teologii pozemských skutečností. Krátce nato se objevila tzv. teologie osvobození, jež spojovala marxismus s poselstvím křesťanské zvěsti o spáse. Tyto projekty samozřejmě udivují svojí naivitou, nicméně byly a jsou faktem.
Myslím si, že Církev všeobecně nerozpoznala vážnost tohoto ohrožení a konfrontačního střetu. Výjimkou samozřejmě byla Církev v Polsku, dokonalý „expert“ na marxismus, neboť poznala jeho zhoubné účinky z vlastní zkušenosti.

Dnes mnoho vědců tvrdí, že nalezení života ve vesmíru bude konečným jasným důkazem pro neexistenci Boha. Odkud se berou tyto teorie a proč jsou publikovány? Co mají dokázat, jaký je smysl toho?

Před lety jsem četl knihu Francisa Cricka „Princip a původ života”. Autor je nositel Nobelovy ceny a autorita v oboru biologie. Zároveň je ale programovým ateistou, což uvádí hned na počátku své báje. Úmyslně říkám „báje“ – to není přeřeknutí. Kniha po prohlášení autora, že je ateistou, usiluje vysvětlit vznik života. Crick předkládá výsledky bádání z oborů biogeneze, paleologie, paleontologie a… náhle se ocitá v pozici spisovatele bájí. Zcela vážně tvrdí, bez jakéhokoliv důkazu, že zárodky života se dostaly na zem v jakýchsi kosmických kapslích. Seriózní komentátoři nevěděli, jestli je to žert, sebeironie nebo vliv nějakých omamných látek. Ta poslední možnost není vyloučena, Crick sám přiznal, že ve výzkumech DNA mu pomohly malé dávky LSD. Pro vyznavače této „bájné“ teorie je víra v prázdné nebe klíčová. „Místo Boha najdeme ve vesmíru život, a potom zbude ještě najít ty kapsle…”, říkali. Ovšem ještě by bylo nutno najít nějakou kurýrskou firmu, kosmickou, která by ty zárodky života zabalila. Na takové myšlenkové konstrukce je opravdu zapotřebí LSD…

Nicméně připusťme na chvíli, že ve vesmíru nějaký život existuje. Co by to znamenalo z katolického pohledu?

Případná existence života ve vesmíru není žádným důkazem pro neexistenci Boha, neboť Bůh je Stvořitelem celého vesmíru. Přiznám se, že mne nikdy neznepokojoval problém života mimo naši zeměkouli, protože i kdyby byl skutečností, tak pouze na naši zem přišel Bůh v lidském těle a spasil člověka. Myslím si, že náš svět, náš život a naše poslání je tak fascinujícím tajemstvím, že je škoda času na zmatené úvahy o hypotézách jiných světů a jiného života…

Ilustrační snímek: qimono / Pixabay

Nicméně posledních cca 15 let tady máme úplnou „potopu“  kosmické propagandy. Pro mnoho lidí už život ve vesmíru není pouhou hypotézou, ale faktem, který, když ne dnes, tak zítra nebo za týden či za deset let půjde dokázat. Na toto téma už existuje mnoho knih a televizních pořadů. Myslíte si, že se jedná o organizovanou akci? Jaké mohou být její důsledky?

Podle mne jediným cílem těchto iniciativ může být válka s Bohem a vírou. To je svého druhu průvodní jev postmodernismu. Člověk v našem světě spálil klášter a knihovnu, jak je to prezentováno v románu „Ve jménu růže“, to znamená zničil víru a rozum. Místo toho dal přednost nejistotě, náhodě a emocím.
Jenže brzy zjistil, že to nestačí! Je zapotřebí nějaké jistoty, transcendence, nějakého nadpřirozeného rozměru… Jestliže tedy Bůh křesťanů byl vyhnán, hledá se nějaká náhražka – nějaká víra z „Archivu X“, víra v život na jiných planetách a paranormální jevy. To je zcela paranormální stav. Jeho důsledek může ale být tragický. Člověk, který „žije, jakoby Bůh neexistoval“, dostává náhražku víry, to jest iluzi, což představuje nebezpečný jev jak z hlediska psychologického, tak i existenciálního.

V dějinách jsme měli „kult rozumu“, konkrétně ve Francouzské revoluci. Jak to skončilo, víme. Dnes sice nikdo nevraždí někoho za odmítání „kosmické propagandy“, ale katolíci, kteří brání svoji víru, jsou vysmíváni a ponižováni. Jak tomu čelit?

Velkým omylem nás, věřících, je, že si necháváme namluvit mýtus, jakoby naše víra byla čímsi iracionálním, horším než vědecké poznání. Proti takovému stereotypu nutno kategoricky protestovat.

Proč je dnes ateismus tak populární mezi vědci?

Promiňte, ale nepřeháněl bych v této věci. Je mnoho přírodovědců, kteří jsou hluboce věřící a inspirují se vírou. Dovolím si krátce připomenout iniciativu krakovského fyzika, dnes zesnulého prof. Janika, který zorganizoval setkání představitelů exaktních věd s mladým Karolem Wojtyłou, krakovským arcibiskupem. Z těchto setkání se zrodily pozdější dialogy vědy a víry v Castel Gandolfo. Ale samozřejmě můžeme pozorovat i značný počet reprezentantů exaktních věd, kteří vyznávají ateismus. Myslím si ale, že je to v jistém slova smyslu důsledek metodického omylu. Přírodovědec, který definuje poznání a zkušenost výlučně ve sféře empirické a scientistické, to znamená nezabývá se myšlenkou, co je za oblastí vědeckého výzkumu, se dopouští metodologického omylu. A dodal bych ještě, že hřeší pýchou. Jedno i druhé ho tak trochu diskvalifikuje jako vědce.

Není to tak, že pro mnohé představitele vědeckého světa se ateismus stal svého druhu „misií“, tj. že cílem jejich aktivit není nalezení pravdy, ale laicizace světa?

Další silné tvrzení… Na jedné straně můžeme pozorovat, že tak tomu skutečně je. Vidíme to u některých představitelů biologických věd, zejména u známého badatele včel Edwarda Wilsona, který vymyslel celou sociobiologii jakoby pouze k tomu, aby stanovil tezi, že „když geny drží náš rozum a vůli na smyčce“, tak není v lidském životě místo pro svobodu, morálku, víru a Boha… Sociobiologové jako Wilson nebo Dawkins se vyslovují tak vášnivě o neexistujícím Bohu, že je velmi obtížné oddělit tyto emoce od jejich vlastních vědeckých výzkumů. Ale existují také díky Bohu i jiní „vášnivci“, kteří demytologizují oba „učence“. I takových je velmi mnoho. Ti pochopili svou vědeckou práci jako hledání pravdy s cílem jejího poznání. Na ně nutno pohlížet s úctou.

Často se falešně Církvi předhazuje, že je symbolem „tmářství“, protože prý „odmítá všechny výsledky vědeckého bádání“. Oba víme, že tomu tak není, nicméně propaganda tohoto typu je velmi účinná. Proč?

Církev je obviňována z mnoha špatných skutků, jichž se nikdy nedopustila. Nejenže nikdy neodmítala a neodmítá výsledky vědeckého bádání, nýbrž naopak je často sama inspirovala, byla jejich mecenášem a nejednou je i využívala. Ale Církev na to všechno pohlíží z dvojí perspektivy: Boha a člověka. Pokud se nějaký „objev“ pokouší konfrontovat s Bohem a ohlašovat jeho „smrt“, tak se nelze divit, že Církev musí přistoupit k takovým výzkumům kriticky. Nebo – když jsou výsledky bádání v nějaké formě prezentovány jako redukce člověka na pouhý biologický materiál – tak Církev nesmí mlčet… A samotné obvinění, že Církev je symbolem „tmářství“, je tak trapné, že je třeba trochu gymnastiky, aby se člověk snížil k přízemní úrovni kritiků používajících takové argumenty. A já jsem na takový tělocvik poněkud líný.
Neobáváte se ale, že mnoho tzv. průměrných křesťanů uvěří v „kosmická vyprávění“, tak jako mnozí uvěřili v teorie a „vědecké důkazy“ zesnulého S. Hawkinga pro „neexistenci Boha”?

Žel tyto obavy jsou opodstatněné. Ale my nesmíme zaměřit svoji pozornost pouze k tomu, abychom vyvraceli tyto nesmysly pseudovědy, nýbrž snažit se hlavně o budování takového křesťanství, takového katolicismu, který hledá pravdu na křídlech víry a rozumu. Příliš málo je v této sféře popularizačních výpovědí, debat, diskusí, příliš málo my, katolíci, čteme, zato však často prezentujeme naši víru dětinským způsobem.

Ilustrační snímek: Larisa-K / Pixabay

Jaké argumenty bychom měli používat při rozhovoru s takovými lidmi? Jak máme bránit naši víru před falešně chápanou „vědou“ a falešně chápaným „rozumem”?

Nejprve tím, když ukážeme, že věda jako schopnost poznání a objektivizace pravdy, a také rozum – jsou dary od Boha. Proto nesmějí být používány jako „nástroj opozice“ vůči Stvořiteli. To, co vyvolává náš odpor, je zideologizovaná pseudověda a rozum zdeformovaný do úzkého rozměru empirického poznání, kdy otázka hlubší pravdy přesahující vědu nehraje žádnou roli. To je ale mrzačení lidského myšlení.

Zaplať Pán Bůh za rozhovor.

Tomasz D. Kolanek PCh24.pl; přeložil Dr. Radomír Malý

(Zdroj: RC Monitor, č.6 / 2019)